Začátek – uvedení do děje
Prostředek - zápletka, peripetie
Konec – rozuzlení
Každé literární dílo by mělo mít také čtvrtou – neviditelnou – část, a to vědomí, proč jsme to psali.
My to ještě kolikrát na začátku psaní nevíme. Přichází to k nám postupně, ale na konci příběhu musíme mít jasno.
Problém je, že někdy se udělá jasno až po několikátém přepsání…
Hledání této čtvrté části se cvičí na bajkách. Pouze v bajkách je tato 4. část, proč jsme to psali, to morální ponaučení, viditelná. To je to, co dělá bajku bajkou.
Bajky jsou útvary stručné. Používáme v nich přirovnávání a symboliku – mravenec a včelka jako symbol píle, liška vypočítavá. Ale nemusíme se omezovat jen na zvířátka. V bajkách vystupují lidé, věci i abstraktní symboly.
Při psaní bajek můžeme postupovat od konce (v jiném žánru se to příliš nedoporučuje). To znamená, máme rozmyšlené nějaké ponaučení, například se nám líbí rčení, pořekadlo, přísloví a na to vytvoříme příběh.
V bajkách na konci musí být PONAUČENÍ!
Je to jediný literární útvar, kde je to povoleno.
Někdy najdete doslovné ponaučení také na konci pohádek. Jenže jako dospělí nechceme, aby nás někdo poučoval, chceme si hlavně užít příběh. Proto by v beletrii pro dospělé měla být myšlenka spíše mezi řádky, a pokud si ji tam čtenář najde, autor odvedl dobrou práci.
