14. 45
.„Ahoj.“
„Ahoj, Ujo, jak to, že seš tu sám?“
Veronika je udýchaná. Vystoupila z tramvaje a vlítla jako drak do nádražního vestibulu, ale předtím už utíkala celou cestu ze sídliště na zastávku tramvají fofrem, jen aby jí oddíl neujel.
„Kde jsou všichni?“
„Před momentem jsem je odvedl do vagónu,“ řekl jí Ujo. „Z ostatních vedoucích tu ještě není nikdo. Holky se omluvily, a přijít by měl akorát Mirek, ale zatím nic. Mimo Mirka zbýváš už jen ty, Nolís a malá Jana. Tolik se na svoji první výpravu těšila, že by mně neodpustila, kdybychom jí ujeli. Ale to by taky musela přijít včas! No sláva, Nolís už je tu. Vlak odjíždí ve tři, ještě pár minut máme, ale bude to o držku. Nolís, prosím tě, u pokladny trojky je volno, vem osmnáct…, jo skupinový jako vždycky do Starého Města pod Sněžníkem. A hned zdrhej do vlaku. Courák do Zábřehu směr Pardubice na třetím nástupišti. Leť!“
14.50
V tu chvíli se vestibulem konečně hrne i malá Jana.
„Veroniko, popadni Janču a mazejte za ostatními do vagonu. Třetí nástupiště, courák…“
„Já vím, Ujo, jako vždycky. Pojď, Jano.“
„Když já musím ještě čůrat,“ prvňačka Jana je, zdá se se svou žádostí a potřebou neoblomná.
„Tak ale honem,“ rezignuje Veronika a obě peláší k nádražnímu WC.
14.59
Ujo vybíhá schody z podchodu po dvou, Nolís má drobný náskok. Výpravčí hodlá dát zelenou na čas a jeho paže s plácačkou se už už zvedá. Doslova nadoraz. Tak tohle už příště ne. Přesně ve tři se souprava hnula a Ujo přepočítává členy oddílu. Někdo chybí. Kdo chybí?
„Děcka, klid. Kde je Veronika s Janou? Sakra! Šlépějáci, nikdo z vagónu neodcházejte. Já to proběhnu, jestli holky nejsou v jiném voze. Jasný?“ Ujo chvatně bere pět vagónů odzadu k lokomotivě a zpět. Ale nejsou nikde. Prostě to nestihly, tak je to. Anebo - Uja zamrazilo - nastoupily omylem do jiného vlaku. V tu chvíli čekaly na odjezd další soupravy jak ze třetího nástupiště, tak ze čtvrtého. Jestli v tuto chvíli jedou samy někam jinam… A já je mám na zodpovědnost! Došlo mu. Tedy přesně mu došlo, že je má na zodpovědnost sám a tahle varianta není nikdy dobrá. Minimálně dva vedoucí. Na téhle oddílové výpravě měli být původně čtyři. Teď je na šestnáct dětí sám. A dvě holky jsou bůhví kde. V duchu se modlil, aby děvčata zůstala na nádraží, aby jim docvaklo, že oddíl ujel a ony se už vrací domů. Tuhle jistotu ovšem potřebuje potvrdit.
Přestupovat budou v Zábřehu. To je první záchytný bod, kdy může v kanceláři výpravčího sdělit svou obavu, že v Olomouci dvě dívky, dvanáct a sem let, nasedly do jiného vlaku a je třeba zalarmovat nádražáky a policii. Kéž jsou v pořádku a na cestě zpět domů, modlí se v duchu.
V tutéž chvíli se Veroniky a Jany ptá asi třicetiletý muž: „Kampak, děvčata? Na výlet?“
„Ano,“ odpovídá Veronika, „jedeme na chatu Barborka pod Kraličák, jsme celý oddíl. Ale nemůžeme ho najít. Asi jsou v jiném vagóně.“
„Ale to jedete špatně, zlatíčka. Oddíl je ve vlaku, ale určitě úplně v jiném. Tohle je vlak na Bruntál a dál do Opavy. Víte, co?“ usmál se, „já se o vás postarám …“ A vím jak, ušklíbl se v duchu pro sebe chlápek.
„Před momentem jsem je odvedl do vagónu,“ řekl jí Ujo. „Z ostatních vedoucích tu ještě není nikdo. Holky se omluvily, a přijít by měl akorát Mirek, ale zatím nic. Mimo Mirka zbýváš už jen ty, Nolís a malá Jana. Tolik se na svoji první výpravu těšila, že by mně neodpustila, kdybychom jí ujeli. Ale to by taky musela přijít včas! No sláva, Nolís už je tu. Vlak odjíždí ve tři, ještě pár minut máme, ale bude to o držku. Nolís, prosím tě, u pokladny trojky je volno, vem osmnáct…, jo skupinový jako vždycky do Starého Města pod Sněžníkem. A hned zdrhej do vlaku. Courák do Zábřehu směr Pardubice na třetím nástupišti. Leť!“
14.50
V tu chvíli se vestibulem konečně hrne i malá Jana.
„Veroniko, popadni Janču a mazejte za ostatními do vagonu. Třetí nástupiště, courák…“
„Já vím, Ujo, jako vždycky. Pojď, Jano.“
„Když já musím ještě čůrat,“ prvňačka Jana je, zdá se se svou žádostí a potřebou neoblomná.
„Tak ale honem,“ rezignuje Veronika a obě peláší k nádražnímu WC.
14.59
Ujo vybíhá schody z podchodu po dvou, Nolís má drobný náskok. Výpravčí hodlá dát zelenou na čas a jeho paže s plácačkou se už už zvedá. Doslova nadoraz. Tak tohle už příště ne. Přesně ve tři se souprava hnula a Ujo přepočítává členy oddílu. Někdo chybí. Kdo chybí?
„Děcka, klid. Kde je Veronika s Janou? Sakra! Šlépějáci, nikdo z vagónu neodcházejte. Já to proběhnu, jestli holky nejsou v jiném voze. Jasný?“ Ujo chvatně bere pět vagónů odzadu k lokomotivě a zpět. Ale nejsou nikde. Prostě to nestihly, tak je to. Anebo - Uja zamrazilo - nastoupily omylem do jiného vlaku. V tu chvíli čekaly na odjezd další soupravy jak ze třetího nástupiště, tak ze čtvrtého. Jestli v tuto chvíli jedou samy někam jinam… A já je mám na zodpovědnost! Došlo mu. Tedy přesně mu došlo, že je má na zodpovědnost sám a tahle varianta není nikdy dobrá. Minimálně dva vedoucí. Na téhle oddílové výpravě měli být původně čtyři. Teď je na šestnáct dětí sám. A dvě holky jsou bůhví kde. V duchu se modlil, aby děvčata zůstala na nádraží, aby jim docvaklo, že oddíl ujel a ony se už vrací domů. Tuhle jistotu ovšem potřebuje potvrdit.
Přestupovat budou v Zábřehu. To je první záchytný bod, kdy může v kanceláři výpravčího sdělit svou obavu, že v Olomouci dvě dívky, dvanáct a sem let, nasedly do jiného vlaku a je třeba zalarmovat nádražáky a policii. Kéž jsou v pořádku a na cestě zpět domů, modlí se v duchu.
V tutéž chvíli se Veroniky a Jany ptá asi třicetiletý muž: „Kampak, děvčata? Na výlet?“
„Ano,“ odpovídá Veronika, „jedeme na chatu Barborka pod Kraličák, jsme celý oddíl. Ale nemůžeme ho najít. Asi jsou v jiném vagóně.“
„Ale to jedete špatně, zlatíčka. Oddíl je ve vlaku, ale určitě úplně v jiném. Tohle je vlak na Bruntál a dál do Opavy. Víte, co?“ usmál se, „já se o vás postarám …“ A vím jak, ušklíbl se v duchu pro sebe chlápek.
