Lidé měli na sebe nějak víc času, více se navštěvovali a pořádali setkání v úzkém, někdy i v dost širším kruhu. Jezdilo se na chalupy, které se tenkrát daly pořídit za pár korun, s pomocí přátel se opravovaly a hned bylo kam jezdit. O legraci nebyla nouze, a tak se i zachránily mnohé skvosty lidové architektury, která by byly již dávno srovnány se zemí. Na chalupách jsme se střídali, ale největší akcí tohoto typu naší „společnosti“ byly Plesy na hnoji v Orlických horách.
Kamarádka vlastnila obrovskou chalupu, vlastně usedlost, kde byly stodoly i chlévy a dříve to fungovalo jako hospoda. Při jedná velké pracovní brigádě, kdy se opravovalo, co šlo, se také vybetonoval prostor, kde byl před chlévy hnůj. Sice se již dávno vyvezl, ale hejna komárů a much tam sídlila stále. No plac to byl veliký a rovný, vždyť na něm pracovalo i mnoho stavařů a nám se tak zalíbil, a když někdo řekl, že by se tam dalo i tančit, bylo rozhodnuto.
Přesně za rok se konal historicky první reprezentační ples na hnoji. Ale nejednalo se jen o to, že se sežene hudba, a něco k pití a snědku, ale každá rodina či účastník, musel přivézt nějakou atrakci. Byl to vlastně ples spojený s poutí. Měli jsme i svou vlastní měnu. Prťáky a Alexe, podle dvou tamních největších opilců a platilo se pouze jimi, které se museli v kampeličce směnit za české koruny.
Příprava zabrala každému dost času, ta česká soutěživá povaha či furianství se ukázalo. Naše rodina měla například houpačky. Tedy ne nějaké dřevěné pro děti, ale opravdové čtyři krásně namalované lodě, včetně obří konstrukce. Ty jsme sehnali od dobrovolných hasičů z Kozákova, kteří už je nepoužívali, a tak jsme je na vleku za Škodovkou a na střeše převezli z Podkrkonoší do Orlických hor. Už i cesta byla dramatická. Naše dcera se za nás styděla, byla v pubertě a nějak se ji nezdálo, že jezdíme s houpačkami. A když jsme se v Chlumci na benzince zeptali, zda je to lepší postavit je před zámkem nebo na náměstí, tak se zabalila do svetru a až do konce cesty s námi nepromluvila.
Po postavení atrakce se už nestyděla a pyšně prodávala vstupenky, i když si občas odskočila za svojí kamarádkou, se kterou prodávaly módní kravaty pod nápisem Chcete mít na krku ženu či kravatu? Vybírejte rychle, nové nebudou.
Velkým zážitkem byl taky dům hrůzy a stan s ohněm, střelnice byla samozřejmostí, cukrová vata, i flašinetář jako by vypadl z prvorepublikového filmu. I o velký soubor vinylových desek byl zájem, každý si vybral. Tajuplné kukátko ukazovalo neskutečné akty z minulého století, sem měli přístup pouze dospělí.
Pardubické perníčky, pečená kuřata a mnoho dalších atrakcí, včetně vrhače nožů. I zdravotní hlídku jsme měli. Břišními tanečnicemi se to jen hemžilo, a o lamželeza taky nebyla nouze. I srdceryvné zpívánky o svedených o opuštěných pannách s outěžkem, vyobrazených na velkých kartonech nenechalo chladným nikoho a do kasičky na jejich zabezpečení se alexy jen sypaly.
I když je chalupa obrovská, stejně bylo postaveno stanové městečko a nesmělo se zapomenout ani na WC. To udělala jedna kamarádka druhé, že ji označila její stan a dovnitř postavila několik nočníků, kýblů i ešusů a do některých nalila čaj. No to byl poprask. Zprvu to vypadalo, že bude konec mnoholetého kamarádství, než pochopila, že to byl žert.
V nejlepším veselí přijela hlídka Veřejné bezpečnosti. Tenkrát to nebylo ještě pomáhat a chránit, ale zachovat bezpečnost našeho socialistického zřízení. A přijeli dost zostra.
„Co se to tady pořádá za shromáždění, máte na to povolení, to je neohlášené srocování lidí, ukažte nám všichni doklady.“ Tak to nám zamrzl úsměv. Někteří z nás to zezačátku bralo jako další žert našich kamarádů, ale nebylo to tak. „Nevíte kolikátého je dnes?“ No nevěděli, bylo ale 21. srpna, tedy den výročí okupace ruských a ostatní spojeneckých vojsk roku 1968. Tak to nám nikomu nedošlo. Ještěže se na té vesnici skoro každý z někým zná, dopátrali jsme se společných známých a Veřejná bezpečnost zjistila, že nejsme vyhlášení rozvraceči socialismu. Dostali jsme ponaučení, že takové velká účast se musí příště hlásit a taky musíme dbát večerního klidu. Naštěstí zásah byl proveden až po půlnoci, tak už to ani 21. srpna nebylo a my všichni odkývali, že tomu rozumíme a na našem tanečním parketu to vypadalo jako sympozium kývajících slonů. Akce byla moc zdařilá a každý rok se po mnoho let opakovala, ovšem v jiném termínu.
