Při našich alespoň občasných toulkách nejen přírodou rádi s manželkou navštěvujeme rozhledny. Ať už řekněme klasické, tak třeba kostelní věže či třeba minarety. Za ty téměř tři desítky let jsme jich tak už viděli nespočet. Ať už vysokých či nízkých, každopádně postavených z různorodých materiálů. Především u těch dřevěných často prohlížím technologii, jako jsou postaveny a říkám si, jak dlouho asi vydrží. Nečekal bych, že mě ještě nějaká dřevěná rozhledna může překvapit.
A stalo se. Doslova za mými humny v Praze Kyjích. O Rozhledně Doubravka jsem už slyšel z vícero úst. Přestože stojí již od roku 2018, dostali jsme se na ní až letos v únoru. Při úvahách na krátký odpolední výlet padlo rozhodnutí právě pro ni. Po výšlapu od zastávky vlaku, kterým jsem se přiblížili, jsme se do půl hodiny ocitli na dohled rozhledně. Již prvotní pohled jako by říkal, že se blížíme k něčemu neobvyklému.
Zjednodušeně bych rozhlednu popsal, jako výtvor z klacků. Tři pilíře, ve tvaru jakýchsi vzducholodí zabodnutých do země, jsou totiž z větví akátu spojených kovovými svorníky. Člověk si říká, jak to vše může udržet, když se navíc před výstupem ještě dočte, že drží vrchní konstrukci o hmotnosti více než 5 tun. Na rozhlednu vedou středem točité schody. Když jsme na ně vstoupili, zmocnili se nás o to více obavy o pevnost konstrukce. Celý tubus se schody se totiž začal kymácet. Teprve postupným přibližováním k vrcholu se pohyb mírnil. Jak jsme později zjistili, zmiňovaný tubus totiž není pevně ukotven v zemi. Drží vlastně zavěšením z horní části rozhledny, kde se setkávají zmiňované „vzducholodě" držící vyhlídkovou terasu. Při pohledu do nich, je shora vidět vnitřní větvová vyztužení vytvářející svým tvarem zajímavě hvězdy. Otázkou je, zda se jedná čistě jen o výztuhu nebo to má mít nějaký symbolický význam. Každopádně z Doubravky je velmi pěkný rozhled nejen na nejbližší čtvrti, ale i do dály. Třeba až na čnící nejvyšší stavbu České republiky – vysílačky v Liblicích.
Oči však stále vzhlíželi údivem zpět k dřevěné větvové konstrukci, zvláště když viděl na ní ležící přišroubované masivní těžké kovové nosníky, které tvoří podklad vyhlídkové plošiny. Návrat na pevnou zem byl tak trochu oddychem, přestože člověk chce věřit výpočtům inženýrů a umu stavařů.
Rozhledna v nás zkrátka zanechala zážitek, se kterým jsme se museli podělit i s řadou známých. K umocnění vzpomínek navíc došlo dva dny poté, kdy jsem se na internetu náhodou dočetl o tragické události. V den, kdy jsme rozhlednu navštívili, totiž pár hodin před námi z této zhruba 20metrové rozhledny spadl 20letý mladík. Utrpěl vážná zranění a byl uveden do umělého spánku. Zda přežil, jsme se nikde zatím nedočetli.