Dívka mých snů - napsala Jasmin Carmel

Ne ne ne ne ne...! Sakra! Zoufale sleduju, jak autobus nekompromisně zavírá dveře a odjíždí. Nepočkal. Stačilo by ještě dvacet vteřin a chytil bych ho. Z posledních sil se doplazím na zastávku a sesunu se na lavičku. Rukama si projedu rozcuchané vlasy, pak si promnu tvář. Schovám hlavu v dlaních, z očí mi začínají téct slzy. Do háje. Byla to moje životní šance. Moje poslední šance oslovit ji, a přiznat se k tomu že jsem do ní blázen už od prváku. Nikdy jsem neměl odvahu jí to říct, jen jsem tajně obdivoval její ladnou atletickou postavu, odvahu nosit krátké modré vlasy, pohotové jednání a hlavně, ty její velké hnědé oči, nejkrásnější oči na světě. 

Už tři roky se trápím tím, že neopětuje mou lásku. Jak by mohla, když mě ani pořádně nezná. Ve škole platím za šedou myš a navíc chodíme každý do jiné třídy. Zřejmě ani neví, že existuju. A i kdyby mě snad někdy zahlédla, pochybuju, že by vůbec znala mé jméno. Každopádně teď ve třeťáku jsem si chtěl konečně dodat odvahu a vyznat se jí ze svých citů. Pak ale přišla rána - Mia, dívka mých snů, se bude stěhovat do Chicaga. Její rodiče tam dostali pracovní nabídku, která se neodmítá, takže dávalo smysl, že chtěli odletět co nejdříve. Všechno se to seběhlo hrozně narychlo, včera přišla do školy s tím, že si jde vyzvednout věci, rozloučit se, a že zítra, čili už dneska, odlétá. Její taťka s mamkou už odcestovali před dvěma dny, protože museli vyřídit ubytování, povolení k pobytu a další věci. Jejich dcera se za nimi měla dopravit sama o pár dní později. 

To byl motivační kopanec pro mě, abych se konečně sebral a vyjádřil se. Slyšel jsem, jak Mia včera povídala jedné ze spolužaček, že dnes v sedm ráno pojede z autobusového nádraží na letiště, se sbaleným batohem a jednosměrnou letenkou. Řekl jsem si, teď nebo nikdy. Dneska jsem měl v plánu vstávat už ve čtyři ráno, abych se stihl k autobusu dostat ještě s určitým předstihem. Musel jsem jí všechno říct. Věděl jsem, že nemám šanci ji přemluvit, aby zůstala, ale chtěl jsem se s ní pořádně rozloučit, chtěl jsem, aby věděla, co k ní cítím, a třeba si na ní vzít číslo. Abych měl jistotu, že jí ještě někdy v životě uvidím nebo uslyším, byť by to bylo jen jednou a na pár chvil... Místo toho jsem si včera špatně nastavil budík, a zaspal jsem. Vyskočil jsem z postele ještě v polospánku, a vyrazil jsem na cestu k autobusu, za běhu jsem se kvapně oblékal. Stejně to bylo k ničemu. Moje poslední šance, naděje, že ještě můžu věci změnit…je pryč. Já ji zmeškal...

„Alexi, co tady děláš?" Ozve se mi náhle za zády. Prudce vyskočím na nohy, otočím se... a zůstanu koukat s otevřenou pusou.

„Mio," vyhrknu a hrdlo se mi sevře. Polknu a podívám se na ni. „Ty víš, jak se jmenuju? Počkej, to je teď nepodstatné. Jak to že jsi tady? Chci říct...ty jsi, tys neměla jet tím autobusem?"

Pobaveně zavrtí hlavou a v očích se jí objeví jiskřičky. „Původně ano, jenže jsem si to rozmyslela. Mám tady přátele, které mám ráda, školu, která mě baví..." Upřeně se mi zadívá do očí. „Nechci odsud odletět." „Ale...jak? Co? Nemáš náhodou už rodiče v Chicagu?" Nechápal jsem. „To mám," přisvědčí klidným hlasem, ale oči jí pořád rošťácky svítí. „Ale naštěstí mi bude za týden osmnáct. S rodiči jsem si včera volala, a domluvili jsme se, že je ráda přiletím navštívit, ale že chci zůstat tady. Nejdřív byli zklamaní, ale pochopili to. Přepíšou na mě náš byt, který původně zamýšleli prodat. Pořád mi budou posílat na účet peníze, ale je taky čas, abych se osamostatnila." Nevěřím svým uším. Takže Mia tu zůstává! Ale ... „Když jsi ale neodjela autobusem na letiště, proč jsi i přesto tady?" Usměje se na mě, a pak se zhluboka nadechne. „Je tady krásně, viď? Zvlášť teď, na jaře. Stromy kvetou, slyším zpívat ptáky..." Pak se na mě podívá a zvážní. „Chtěla jsem vědět, co to se mnou udělá, když uvidím odjíždět svou cestu do Chicaga, jak se budu cítit. Jestli budu toho rozhodnutí litovat." „A?" Pobídnu ji se sevřeným hrdlem. Chvíli mlčí, a se zavřenýma očima si vychutnává okolí. Pak je otevře. „Nic. Nelituji toho, a myslím, že ani nebudu."

Nevím, co říct, moje srdce překypuje láskou k téhle dívce a bije mi v hrudi jako splašené. Teď přišla moje šance. Nesmím couvnout, když je na dosah. „Mio," nervózně si odkašlu, ale pokračuju. „Jen jsem chtěl, chtěl jsem ti jen říct... totiž..."

„Alexi,” zastaví mě v půlce rozkoktané věty. Přistoupí ke mně blíž a vezme moje ruce do svých. Podívá se na mě tím svým uhrančivým pohledem. „Já vím," zašeptá. Pak se ke mně nakloní... A políbí mně. Zatajím dech, a pak zcela propadnu kouzlu okamžiku. Stojíme tam a líbáme se. V tom jediném táhlem polibku je vše... Nevyřčená pravda, vášeň, spalující touha... láska. Čistá a silná láska dvou lidí, kteří si konečně navzájem ujasnili, co k sobě cítí. Když se svými rty odtáhne, nehnutě stojím a se zavřenýma očima si užívám sílu toho momentu. Cítím, jak se mi naklonila k uchu, a znova mi do něj zašeptala: „Samozřejmě že vím, jak se jmenuješ. Styděla jsem se ti dát něco najevo, ale pravdou je, že se o tebe zajímám už od prváku. I ty jsi můj důvod, proč jsem zůstala.”