Ferda a Lojzík - napsal Marek Bucko

„Už je potřeba koupit selátka. Nějaký kuře, pár husiček, kachen a krůty bych chtěl letos zkusit…“ zasnil se otec u jídla. Nebylo divu. Rozšťouchaný květák s vajíčkem, bramborama a spoustou kmínu, za mě nebyla v období rozvinutého a končícího socialismu večeře hodna venkovského člověka. Alespoň ne takového, co měl na dvorku chlívek a dědu hlídajícího v družstvu. Odtud se dalo přetransformovat nějaké to krmivo z družstevního do soukromého sektoru.
„V neděli jsou v Kolíně trhy! Už jsme tam přece jednou byli!“ vykřikl jsem.

„No není to nejblíž, benzín taky něco stojí, ale když tam koupíme všechno, mohlo by se to vyplatit.“

A tak jsme se v neděli ocitli na tržišti, kde se tehdy legálně mohlo obchodovat s takzvanými hospodářskými přebytky. Nejen rostlinnými, ale k mání bylo i hodně zvířátek. Vcelku rozumně jsme pořídili dvacet kuřátek, pět husiček, pět krůt a čtyři hlávkové saláty. Ty v našem pařníčku měly sotva pět lístků. Hlavně jsme ale zakoupili dva malé čuníky - prý přeštické. Toto vše jsme vláčeli k autu - tehdy klasickému letitému sedanu - Moskviči 408.

„Přece ty kluky nemůžu dát do kufru, udusili by se…“

„No to nemůžeš, jsou roztomilí, my je budeme se ségrou hlídat v krabici na sedačce! Bude to Ferda a Lojzík!“

„To by asi šlo, za třičtvrtě hoďky jsme doma, pod nohy si dejte krabici s tou drůbeží a jedeme.“

„Mamí, tatí, Lojzík se do tý krabice vyčůral. Jé a Ferda vykakal, Lojzík žere ten salát a slintá ho na opěradlo. A teď už kaká taky. Jo a Ferda už taky čůrá!“ překřikovali jsme se se ségrou.

„To byl blbej nápad…“ zanadával si otec. To je strašný, ten puch. Zastavíme a tu škatuli hodíme na pole. Domů už je to jen kousek.“ Zahodili jsme krabici a vyjeli. Tatí, Ferdovi se probořilo kopýtko do čalounění! A Lojzík zase kaká - ale na sedačku.“ i zezadu bylo vidět, jak se otci rosí čelo. Zastavíme, pustíme ty krůtičky, kuřata a housata - ty nenadělají tolik škody a selata šup do bedny. Jenže vyměšování prasátek pokračovalo i v poslední papírové krabici a tak za chvíli všechna drůbež pobíhala po zadním platě okénka a prasátka stála na zadních a koukala směrem ku Kolínu, jak cesta ubíhala.

„Musíte ty prasata a kuřata a všechno sundavat z toho okýnka. Jestli pojedou policajti, tak nás zastřelej!“

Sundavali jsme jedno zvíře po druhém z okýnka, ale pořád se tam vracela. A tehdy jsem si připadal jako v počítačové hře, která tehdy začínala „frčet“. Tetris se to jmenovalo. Byla dobrá a kupodivu ruská. Zvířátka jsme nakonec dovezli, vyrostla do krásy a jateční hmotnosti. Jen v autě byla přeprava znát a cítit až do jejich dospělosti.

Cvičení: Napiš krátký útvar, který bude obsahovat větu: A tehdy jsem si připadal jako v počítačové hře.