Slunce začínalo hřát a svými mocnými paprsky probouzelo k životu všechno živé. V korunách stromů si ptáci prozpěvovali své první veselé písně a trávníky zdobily sněženky a krokusy. Ve vzduchu byl cítit příslib jara.
Stařenka se zastavila a pohlédla do dáli. V pravé ruce svírala hůlku, která jí byla oporou v chůzi. I přes to se však její chůze tvářila sebevědomě, jako kdyby se jí hůlka připletla do ruky snad jen náhodou. V levé ruce si nesla kabelku spolu se svazkem krásných, žlutých květin. Spokojeně se usmála a pomalu vykročila dál.
Najednou se něco změnilo. V očích se jí objevila úzkost, obličej jí zkřivila bolest. Pohledem začala zoufale pátrat po okolí. Možná hledala lavičku nebo pomoc, kdo ví… Něco se dělo a nevěstilo to nic dobrého. Levá ruka se jí křečovitě stáhla bolestí. Upustila kabelku, a pomalu, vzdorovitě, ale nevyhnutelně se sesunula k zemi. Upadla, ale vstát se jí už nepodařilo.
Po chladných a ponurých dnech je ten dnešní naprosto osvěžující. Hned ráno mi celý byt prosvítilo slunce a vneslo do tmavého, velkého bytu spoustu života. V takových dnech mi to nedovolí sedět doma. Myšlenky mě dovedly na mého manžela a v tu chvíli jsem měla jasno. Vydám se za ním na hřbitov.
Cestou jsem míjela květinářství, v jehož výloze se vyjímaly žluté květiny a já okamžitě věděla, že přesně takové by se mu líbily. Teď jdu a nemůžu se přestat kochat nad krásou probouzející se přírody. Nohy mám těžké, snad jako kdyby každá vážila alespoň o pět kilo více a obraz v dáli už taky není tak ostrý, jak býval, nicméně to mě nezastaví od toho, abych si užila krásného dne. Zastavím se, mou pozornost připoutá keř s rozkvetlými kočičkami. Chvíli stojím a jen tak si ho prohlížím. Pomalu se rozejdu, v myšlenkách bloudím nad cílem mé cesty.
Najednou mě zastaví silná, tupá bolest za hrudní kostí. Šíří se do krku a levé ruky, celou mě znehybňuje. Očima hledám lavičku. Zaplňuje mě strach a panika, mám pocit, že už ani nemůžu pořádně přemýšlet. Všechno se to děje tak rychle, ale přitom tak pomalu zároveň. Bolest mě svírá a pálí, šíří se pořád dál. Nemůžu dýchat a srdce mi hrozně buší. Svět kolem mě se ztrácí a já mám velký strach. Strach, že nevím, co se děje. Strach, že už je to tady. Přišel za mnou. Host, kterého nikdo ve svých životech nevítá. Host jménem smrt. Zahlédnu na zemi popadané květiny. Jejich barva je tak krásná. Vzpomenu si na manžela. Už nikdy mu květy nedonesu.
Proberou mě hlasy a ruch kolem mě.
„Nitroglycerin!“
„Ischemie!“
„Kyslík!“ slyším mužské hlasy, jak vykřikují blízko u mě. Jsem zmatená a jediné co cítím, je velká bolest na hrudi. Seberu sílu a pomalu otevřu oči. Kolem mě stojí dva muži ve výrazných oranžových oblecích. Mají vážné tváře a v nich odhodlaný výraz. Přesně ví, co mají dělat. Jejich souhra je naprosto dokonalá.
Jeden z mužů se mi podívá do tváře.
Jeden z mužů se mi podívá do tváře.
Co se to stalo?“ zeptám se.
„Prodělala jste infarkt,“ odpoví mi vyšší z mužů a soucitně se usměje, „ale nebojte, budete v pořádku.“
A v tom mi to dojde. Nezvaný host za mnou přišel, já ho uctivě pozdravila, ale dveře před ním opět zavřela. Dnes návštěvy nepřijímám. Nadechnu se, odhodlaně se usměju a vím, že ten muž má pravdu. Všechno bude v pořádku. Vzpomenu si na žluté květiny a ta vzpomínka mě hřeje u srdce. Ještě není konec.
„Prodělala jste infarkt,“ odpoví mi vyšší z mužů a soucitně se usměje, „ale nebojte, budete v pořádku.“
A v tom mi to dojde. Nezvaný host za mnou přišel, já ho uctivě pozdravila, ale dveře před ním opět zavřela. Dnes návštěvy nepřijímám. Nadechnu se, odhodlaně se usměju a vím, že ten muž má pravdu. Všechno bude v pořádku. Vzpomenu si na žluté květiny a ta vzpomínka mě hřeje u srdce. Ještě není konec.
