Procházím se zvolna po kamenném mostě, který tu stojí už tolik staletí. Je brzy ráno a mám proto tu úžasnou možnost vidět ho bez typických davů lidí. Jdu pomalu, nespěchám, a užívám si výhled na řeku, nad kterou se zvolna rozpouští mlha v probouzejícím se slunci. Míjím sochy, které čas zabarvil skoro do černa. Dívám se na ně a uvažuji, co asi každý den sledují, kolik lidí je obdivuje, kdo a jak je vytvořil. Duch historie se tady dotkne každého, někoho zlehka, jiného víc, další zase ve spěchu projde s hlavou plnou vlastních myšlenek bez povšimnutí, jako racek, který prolétá nad mostem.
A já jsem vděčná za tuhle kouzelnou ranní procházku spojující břehy minulosti a přítomnosti.
