Máňa odkládá skoro hotovou hedvábnou blůzu, které právě přišívá bílé knoflíky, na stůl. Ze šuplíku vyndává krabičku s acylpirinem.
„Tohle si vem, mám to vyzkoušený.“
Helena zblajzne acylpirin a zapije ho zbytkem vychladlé kávy. Po chvíli se rozloučí.
Helena jde domů vařit oběd a Máňa pokračuje v přišívání knoflíků k blůze. Zákaznice si ji má odpoledne přijít vyzvednout.
Najednou jí do jednoho knoflíku nejde píchnout, ať se snaží jehlou šermovat jak chce.
„Panenko skákavá, to je ten acylpirin, to jí teda bude dneska pěkně šoufl. Inu co se dá dělat.“
Vezme náhradní knoflík a došije blůzu. Ráno Máňa z okna pozoruje, jak se k ní řítí Helena.
„Šmankote, jde mi říct, jak celou noc nespala.“
„Máňo,“ hlaholí Helena už od branky, „ten tvůj prášek je učiněný zázrak.“
