Máte Parkinsonovu nemoc - napsala Renata Urbanová

1. kapitola

Podezřívala jsem pana Parkinsona, že se k nám nastěhoval, už delší dobu. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy mne to napadlo poprvé - tedy že by klidový třes levé ruky mohl být zapřičiněn touto chorobou. Bylo to při tanečku se spolužákem, vyprávěl mi rodinné novinky, ...
„Táta je v pohodě, ale máma má novou diagnózu. Parkinson."„A jak se projevuje?" ptám se nahlas a v duchu si říkám: „Tak mladá, je jí teprve 65."
Pak jsem docházela k neuroložce, která dva roky odmítala uvěřit, že v mém věku, mne o tanec požádal pan Parki. V 85% případů si vybírá zralejší tanečnice. 

 Jenže čas od času dostane chuť na mladé maso.

"Máte Parkinsonovu nemoc," zaznělo celkem drsně z úst energické neuroložky na pracovišti dobré pověsti. Rozbrečela jsem se. Bylo mi 42.

Děti chodí do školy, potřebuji ještě pár let aktivního života, abych jim dala, co mají od mámy dostat. Oporu, bezstarostné dospívání, čas na studium, ne starosti o nemocnou mámu. Ještě pár let, prosím.
"Vzchopte se," vytrhl mne z úvah ten drsný hlas.
"Máte jen Parkinsona, na toho se neumírá." 

Vypotácela jsem se z ordinace a zakopla o invalidní vozík. Seděla na něm zkroucená stará dáma, za ní stála patrně její dcera a rozmlouvala s lékařem. 

"Pane doktore, už to s ní opravdu nejde ..." Přesně tohle jsem potřebovala vidět. Sonda do budoucnosti.
"Tak co?" manželův hlas zněl jaksi zdálky. 
"Parkinson."
"To není možný."
"Ale je ..."