Je 3. listopadu 2023 a severní Evropu brázdí bouře Cirian. My se v jižní Albánii u pramene „Blue Eye“ v přírodním geoparku vzdáleném 20 kilometrů od Sarandy, neznepokojujeme. Ale co když je ten hrom varováním rozhněvaných bohů?
První kapky dopadnou na modro-zelenou hladinu říčky a zmatený hmyz kmitá z jednoho lopuchu na druhý. Náhle se spustí liják. Končí idylka a běžíme stezkou k autu. Promočeni na troud na dnešní výlet v delvitském národním parku rezignujeme a ujíždíme raději do bezpečného přístavu v jónském moři, Sarandy.
Zvedá se vítr, moře se bouří, vznícené vlny houpají ukotvenými loděmi a bičují pobřeží. Z nebe se valí nekončící proudy vody a po obloze se mezi mraky honí blesky. Odpoledne na písečné pláži bere za své. Čekáme do večera v hotelu, až se ta smršť přežene.
V sedm vyrážíme ven na večeři, ale co to? Před hotelem přibržďuje stříbrná Toyota a z ní spěšně vylézá onen neposlušný chlápek, tentokrát s krvácející ránou na čele a žene si to na recepci.
To nevěští nic dobrého, říkám si. Honí se kolem nás čím dál tím intenzívněji hromy a blesky. V naší čtvrti nesvítí světla. S rozsvíceným mobilem klopýtáme po schodech do rozbouřeného zálivu. Poryvy větru mávají našimi těly, kolem létají neznámé předměty a čekáme, že se nám každou chvíli něco zřítí na hlavu. Restaurace v okolí mají zhasnuto a nevidíme v nich živáčka. Co se proboha děje? Přichází zkáza?
Zadání: gradace v cestopise
