Okno do údolí - napsal Marek Bucko

Pro mě je to už poosmé. I když bohužel pokaždé dost podobné. Nejprve lanovkou na Skalnaté pleso. Tam gulášek, nebo halušky. Pokud chcete nealko (to slovenské pivo se až na Zlatého bažanta a dvanáctku Šariš stejně nedá ani kloktat, natož pít) jedině s kofolou. Obejít si pleso a na lanovku na Lomnický štít. Prudké stoupání, pofukuje a trochu to houpe. Na konci lanovka vjede do díry ve skále a hlavně do mlhy. Ta je tu skoro vždycky. To je pokaždé stejné. 

Jsem tu poosmé za čtyřicet let. 

Poprvé jsem tu byl, když mi bylo asi deset. S rodiči na dovolené. Coby Pražák, pro kterého je nejvyšší kopec Prosek, jsem byl jako v jiném světě. Nahoře, 2634 metrů nad mořem. V mlze a mracích. A jen tehdy poprvé - a na chvilku - se mi otevřel pohled z té výšky do údolí. 

Teď, čtyřicet let po první návštěvě a dalších sedmi v průběhu roků, kdy byla vždy jen ta mlha, jsem tu konečně i se svým už téměř dospělým synem. A stejně jako tenkrát táta mně, i já mu chci ukázat zemi otců z výšky.

„Teď něco uvidíš!“ zasním se.
„Jako co?“ je tu jenom mlha a zima. „Kdy už pojedeme dolů?“
Vzdychám. „Pojď, půjdeme to tady alespoň obejít, když už tu jsme…“
„Jako v tý mlze?“
„No jasně, třeba se na chvíli protrhá…“ a i když jsem věděl, že by se to tu nemělo, kopnul jsem naštvaně zbůhdarma do skály.
„Nejebajte do tej skaly, nič vám neurobila. Kým sa chcete pozrieť do doliny, tak si to musíte vedieť správně želať. Nezabunite s kým ste tu byl prvý raz a prečo. Najprv choďte do kostola a pomodlite sa. Horu nieje možno nakopať do riti, třeba ju požiadať. A ona vám povie, čo je treba…“ ozvalo se z mlhy.
Zastydím se a pomyslím si: „Chci to tu ukázat synovi. Jeho děda už nemůže. Kdyby se ta mlha na chvíli mohla…“
V tom se na pět vteřin otevřel pohled do údolí. Mladej jen otevřel pusu a zíral. Na cestu dolů a mlhu úplně zapomněl.
„Chápeš?“ ptám se. Slyším jen, jak zašeptá:
„A hora promluvila….“

Zadání:
Napiš krátký útvar, kde bude použita věta: „A hora promluvila."