Potěšení - napsala Irena Taterová

Jedu z chalupy do Prahy. Vychutnávám si, že jsem sama, tedy že vedle mě nesedí manžel. Jen za mnou pes a ten naštěstí nemluví. Poslouchám rádio, které jinak mého muže ruší. Nikdo mně neříká přeřaď, nadávej tam tu šestku a tak. Vjíždím na dálnici, zrychluji, zařadím šestku. Zrychluji na 160, zpívám si a jsem spokojená. Předjíždím auto, které se plouží v pravém pruhu. Připadám si jako v počítačové hře. Ještě trochu zrychlím. Auto, které jsem s despektem předjela také zrychluje a ve zpětném zrcátku vidím, že na něm bliká červeně Stop. A sakra. Konec počítačové hry, tam by se tohle nestalo. Tohle je realita.
Cvičení: Napiš krátký útvar, který bude obsahovat větu: A tehdy jsem si připadal jako v počítačové hře.

Zastavím. Dva mladí policisti vystupují z auta a jdou ke mně. Pes vycítí nepřítele a začne zběsile štěkat. Vystoupím z auta a snažím se usmát. Moc mně to nejde.
„Překročila jste rychlost.“
„To vím taky,“ říkám si v duchu.
„Podívejte se, kolik aut tady jezdí ještě rychleji než já.“
„To je pravda, ale vy jste měla tu smůlu, madam, že jste předjela zrovna nás.“
Tvářím se nešťastně. Nedá mně to velkou práci. Potěšení z rychlé jízdy je to tam.
„Jak budete platit?“ podívá se na mě jeden z nich.
„Musím hotově,“ říkám zkroušeně. „Manžel nesnáší rychlou jízdu a o tomhle se nesmí dozvědět.“
Druhý policista se trochu usměje a vytahuje bloček.
Štrachám v tašce peněženku. Mám tam jenom pětistovku.
„Tak pět set,“ podává mně účtenku.
„Nemohlo by to být míň?“ zkouším to.
„To je nejnižší sazba!“ podiví se druhý nad mou drzostí.
„A neseberete mně body?“ žadoním.
„Ty se odepisují automaticky, to se nedá nic dělat. Ale za rok se vám to zase vynuluje, nebojte se.“
Zaplatím, rozloučím se a odjíždím. Vjedu na dálnici a zrychluji. Předjíždím auto. No to snad ne, zase oni! Konec počítačovým hrám. Jsem v realitě. Už nemám ani korunu. Před sebou vidím hrozící prst svého manžela a poslušně jedu jen 130 až do Prahy.
„Nevadí,“ říkám psovi, „za tu pětistovku a dva body to stálo!“