ZA ŽIVOTA SVÍČKY - napsal Vojtěch Aleš

Střed světa neznámého
na dubovém stole
pulsuje vnitřními stíny
a obrysy strhanými
z kamenných zdí
Výdechy, nádechy
ruší mi plamen svíčky

A já jsem ta svíčka. Hořím a pozoruju, jak lidem v mé blízkosti se mění nálady, jak ztichnou nebo se rozhovoří, stávají se zádumčiví, pokornější. Jako by se lidem čas se mnou zpomaloval a jejich uspěchanost se přecházela v něco krásnějšího i hrozivějšího zároveň. Jako by si přese mne jejich démoni a andělé podávali ruce. Jakýmsi shovívavým způsobem jim připomínám smrt a přepínám myšlenky, co jsou povrchní na témata hlubší, na osobní pravdy mimo můj svit nepřiznané. 

Já lidi kolem rozechvívám a strašně, ale strašně, jim ty pocity závidím, protože sama jich schopná nejsem. Já vidím vše jasně! Vše je osvětlené ode mne samé, protože můj plamen vrhá světlo na to vše, na co se okem plamene koukám. A tak zatímco lidi tajemno mají a potřebují stejně jako potravu a vzduch a vztahy, tak já mám jen ten vzduch. Co jim tu přijde magické, nechápu. 

Pozoruju lidi a ovlivňuju a zjemňuju, to ano, ale temnotu neznám, a dokonce i myšlenky těch, co se zadívají do mého plamene, jsou mi ke čtení.

Vedle mne jsou dvě sklenice červeného vína, vidím jeho sytý odstín a že je s hnědavým nádechem tak to bude víno archivní a zřejmě významný večer pro muže, co víno vybral a otevřel a té drobné ženě tady naproti dolévá. Ona ve své křehkosti se přidržuje stopky číše a její oči těkají střídavě na jeho ruce a na jeho obličej a tam od jeho očí k jeho rtům a pak zase k očím. 

A ona přitom vypráví a vypráví o svých pocitech a těch je spoustu a občas si protiřečí, ale i to je tu dovoleno a on na vše kývá, občas dodává „tak to je přesný“ nebo „mám to úplně stejně“ a ona se cítí bezpečně a taky čím dál víc omámená asi tím vínem a tím místem a tou blízkostí toho muže a samozřejmě taky tou atmosférou se mnou, protože já jsem taky přítomná těmto okamžikům a těmto proměnám dvou lidí, a pozoruju je a naslouchám a můj plamínek přitakává taky úplně všemu kromě bezvětří. 

Muž vstává pro olivy, obchází stůl, cestou dá ženě nečekaný polibek na krk a ona má teď pár vteřin dát se dohromady, ale moc jí to nejde, chytá se očima mého plamene, a tak čtu v její hlavě: „Je to tady. Tohle si připravoval celou dobu? A co si, já blbka, myslela, když jsem sem šla? Vlastně je to dobře, už jsem napovídala dost. Přijde mi hezkej a vůbec ne tak cynickej, jak se o něm říká, anebo tak akorát. Tak ať!“ 

A když jsou oba nazí a na stole, tak si zase uvědomím, jak svým světlem i lidská těla zkrásňuji a tihle dva jsou taky krásní ve společných obrysech. Přes její rameno se na okamžik on zadívá na mě a má pocit, že mu tahle žena zrovna prodlužuje život od teď až do smrti a že i on byl v její přítomnosti možná lepší a milejší, ale dál nevím, on se zase vrací jen k ní a do ní a já se klaním…

Dnes tu hořím uprostřed dalšího rozhovoru a opět je tu otevřené víno, a opět ty stejné dvě sklenice a Matěj zase dolévá, tentokrát své manželce Tereze, která se vrátila po víkendu domů. Navštívila svou matku a sešla se se třídou ze střední školy. Je neděle, probírají se organizační věci a plánuje chod domácnosti a řeči jsou plné faktů a datumů a úkolů. Pohledů z očí do očí je pramálo, to spíš já poutám zraky manželů a o to víc se dozvídám. 

Cynickému Matějovi těkají myšlenky, zaujal ho můj plamen, z chemie si pamatuje, že je to viditelná reakce s kyslíkem, ale stejně i jemu přijde, že v tom ohni se děje něco nevysvětlitelného. Pak si vzpomene ještě na nevysvětlitelný páteční večer tady, trochu se zastydí a nutí se k závěru, že se stresem se každý vyrovnává po svém, a že jakýsi vrcholový sportovec v dnešních sportovních zprávách si stres nepřipouštěl vůbec. Šťastnej to muž, šťastnej jak Babička Boženy Němcový. 

Tereza upíjí vína ze sklenice, na které já ze svého úhlu vidím otisk cizích rtů, a myslí na spolužáka ze střední, stále to mezi nimi je, zůstal i po letech tak milej a poetickej a včera ji vedl za ruku ke stromu, který kdysi sázeli spolu a který od té doby vyrostl do překvapivých tvarů, a jí ještě teď voní v uších jeho slova, že prý z lásky jsou pihy. A když jí tohle šeptal, ukazoval na ty její tečky kolem nosu a on sám měl jednu velkou na spánku a pak se u toho svého stromu po letech líbali a Tereze z toho doteď zůstala nálada sladce kořeněná, jako je tady to víno s touhle pokojovou teplotou.

Jeden by řekl, že mě čas s lidmi musí užírat, ale já to tak neberu. Hořím po příbězích a pozoruju, jak fakta i myšlenky jsou nasvícené a vše je mi jasné a nic mě nepřekvapí a zranitelnost lidí už vůbec ne. Jedním ze zranitelných je tu šestiletý Tadeáš, nemůže spát, něco ho trápí a se svým trápením vstupuje do mnou ozářeného prostoru. Rodiče zpozorní. Co když zase plakal? 

Tereza ví, jak je citlivý a úzkostlivý, nahlas však on něm říkává, že Tadeáš má bohatý vnitřní život. To Matěj o něm prohlašuje, že duší je Crème brûlée a že ho stačí naťuknout lžičkou. Tadeáš teď sedí Tereze na klíně a dívá se na mě a vypráví mi tím pohledem, jak mu před kdysi tady na tom místě rodiče odpověděli, jak se to stane, že se mamkám z břicha rodí miminko a jak se tam předtím dostalo. Asi půl roku mu jejich odpověď stačila, ale najednou na to musí pořád myslet a snaží se to nějak víc pochopit. A jak na to myslí a srovnává si to s tím, co už viděl, má zvláštní pocity a dává mi je všechny číst. 

„Hele, klidně se tam pod pyžámkem podrbej, jestli chceš“, říkám si spíš pro sebe a posílám mu tu nevyžádanou radu do maličkého plamínku v jeho očích. 

„Jenže drbat se tam rukou se nemá, říkala mamka.“ Panečku, tak on mě slyší! Citlivý a úzkostlivý Tadeáš si povídá se svíčkou, stačilo naťuknout! No tak jo, mám u stolu parťáka. Malýho kluka, jehož bohatý vnitřní život chce odpověď na jedno večerní trápení. 

Říkám mu: „Hm, chlapče, tak se zeptej, zeptej se rodičů, mají tě rádi a vysvětlí ti to.“ 

Tadeáš mě poslechne. 

„Vy jste říkali, že aby bylo miminko v břiše, musí být předtím pindík v pipince, co mají holky.“ 

Rodiče překvapí, podívají se na sebe, vzápětí přikývnou a povzbudí Tadeáše dál, k jeho ústřední otázce: „A jak dlouho tam ten pindík musí být?“ 

Znovu se na sebe Matěj s Terezou podívají, koutky jim zacukají, společně vyprsknout a společně mě sfouknou.