Touha by ale nebyla touhou, kdyby ji nepoháněla zvědavost. Ta ji jednou zavedla na místo, kde ještě nikdy nebyla. Za hustým břečťanem objevila těžkou bránu a v jejím zámku starý klíč. Z dálky uslyšela hlas: „Pojď dál.“ Polekala se a utekla.
Ten hlas jí ale nedal spát. Probudil v ní něco, co do té doby nepoznala. Její vlastní touhu. Nevěděla, co si s ní počít. Tak moc ji lákalo neznámé místo za branou. Cosi jí ale bránilo. Touha objevila svůj strach.
Zvědavost však byla silnější. Jednoho dne se Touha vydala k bráně, otočila klíčem a vstoupila dovnitř. Tenhle konec zahrady byl úplně jiný, než všechno co doposud znala. Bylo to tajemné a zároveň inspirující místo. Touha prožívala strach i zvědavost zároveň. Prožívala pocity, které neznala, a cítila se naživu tak jako ještě nikdy předtím. Objevila vzrušení.
Najednou před sebou uviděla strom se zlatými jablky. Smála se na ni a lákala ji k sobě.
„Utrhni mě,“ říkalo to, které jí bylo nejblíže a skoro se dotýkalo její tváře.
„Ne, vyber si mě,“ volalo jiné.
„Mě, mě,“ vykřikovala ostatní.
Touha poodstoupila, aby si je lépe prohlédla, a v tu chvíli před ni spadlo to, které viselo v koruně stromu na nejvyšší větvi. Touha ho pomalu zvedla a pohladila. Zdálo se jí, že se na ni jablko usmívá a šeptá jí: „Sněz mě a já ti ukážu, co jsi ještě nikdy neviděla.“
Touha neodolala a jablíčko snědla. Netušila, že strom, na kterém vyrostlo, nebyl obyčejnou jabloní, ale stromem poznání. Brzy měla pochopit, co to znamená.
Když za sebou pečlivě zamkla bránu, měla pocit, že v zahradě věčné blaženosti něco chybí. Nic nebylo jako dřív. Duhová průzračnost Touhy se zakalila a ona objevila svoji odvrácenou stranu. Nespokojenost. Najednou nic nebylo dost tak jako předtím.
A tak Touha znovu bránu za břečťanem, aby našla ztracenou blaženost. Tentokrát se nezdržovala u zlaté jabloně, ale šla dál. V dálce zahlédla světlo a vydala se k němu. Když přišla blíže, uviděla, že je to bytost s dlouhými stříbrnými vlasy. Vyplňovala veškerý prostor, byla všude, kam Touha dohlédla, a ještě dál.
„Kdopak jsi? Už celou věčnost sem nikdo nezavítal,“ naklonila se k ní bytost, aby si ji lépe prohlédla. Její vlasy Touhu objaly a ta měla pocit, že polevuje tíže nespokojenosti, kterou nesla na prsou od té doby, kdy snědla zlaté jablko.
„Já jsem Touha,“ řekla tiše, „a chtěla bych mít takové krásné zářivé vlasy, jako máš ty.“
Bytost se zvláštně usmála: „Tvé přání je pošetilé, ale protože jsem dlouho s nikým nemluvila, splním ti ho.“
Vytrhla chomáč vlasů a zapletla je Touze do dlouhého copu. Touha pocítila úlevu, s ní ale přišel i dosud nepoznaný pocit. Po tváři jí začaly téct slzy.
„Co se to se mnou děje? A kdo vlastně jsi?“ šeptala zmateně.
Bytost se usmála: „Já jsem Nekonečno a věnovala jsem ti cop času. To, co teď prožíváš, je smutek z toho, že něco končí.“
„K čemu je dobrý čas a smutek?“ zeptala se Touha.
„Smutek odplavuje tíži a čas přináší konce a nové začátky. Vrať se tam, odkud jsi přišla, a sama uvidíš,“ odpověděla jí bytost.
Touha se vrátila do zahrady, ale věčná blaženost byla tatam. Když se probudila, zdálo se jí, že je všechno jako dřív. Postupně v ní ale narůstala nespokojenost. Její tíže rostla a rostla, až ji Touha neunesla a rozplakala se. Plakala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula. A tak to šlo pořád dokola. Jakoby cop času pohltil nekonečné bezčasí, ve kterém dosud žila. A s ním i věčnou blaženost. Vydala se tedy znovu k bráně za břečťanem, aby požádala bytost Nekonečna o pomoc.
Najít ji ale nebylo tentokrát vůbec snadné. Naopak. Každý krok byl těžší a těžší. Touhu přepadl pláč nad marností jejího počínání a nakonec jí přinesl i milosrdný spánek. Zdál se jí sen, ve kterém stříbrná bytost přišla až k ní.
„Zbav mě toho copu,“ prosila Touha.
Bytost potřásla hlavou: „To nemohu. Jakmile zapletu cop času, nemohu ho vrátit zpátky do nekonečna.“
„Pomoz mi,“ plakala Touha. „Já takhle nemohu žít. Nejraději bych na všechno zapomněla.“
Bytost se jasně rozzářila: „S tím ti pomoci můžu. V nejtemnějším koutu zahrady je studna s černou vodou zapomnění. Stačí se jí napít,“ poradila Touze a zmizela.
Touha se probudila. Nebyla si jistá, zda to byl sen nebo skutečnost, byla ale plná odhodlání a vydala se studnu hledat. Když už se vzdávala naděje, že se jí to podaří, objevila ji až na samém konci zahrady. Z posledních sil odtáhla poklop, kterým byla studna přikrytá. Voda v ní byla opravdu černá. Touha ji nabrala do rukou, které jí zvláštně ztěžkly, jakoby je ani neměla. Napila se. A pak znovu a znovu, aby zapomněla na všechno, co se stalo od té doby, kdy vstoupila do brány za břečťanem. Nakonec únavou usnula.
Když se probudila, nevěděla, kdo je, ani kde je. Netušila nic o zahradě věčné blaženosti. Naklonila se nad studnu zapomnění, aby si prohlédla sama sebe.
„Kdo jsi?“ ptala se svého odrazu.
„Jsem touha,“ odpovídal jí obraz ze studny.
„Co je to?“ ptala se dál.
Obraz ve studni zašeptal: „Touha je nekonečná cesta časem za tím, co neexistuje. Je to pouhá představa.“
Než se ho stačila zeptat, jak to myslí, černá hladina studny se zavlnila a obraz zmizel v její hloubce. Zmizela i studna a zahrada. Touha se ocitla na začátku, kde to neznala. A tak se vydala se na cestu. Někde v hloubce v ní ožívala představa, že existuje zahrada věčné blaženosti a že ji musí najít.
Ta ale bez Touhy přestala existovat. Postupně zarostla plevelem nespokojenosti. Zmizela stejně jako strom života i studna zapomnění.
Jen bytost Nekonečna dál splétá copy času a rozdává je poutníkům, kteří jsou dostatečně pošetilí, aby o tento dar požádali.
Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.
