Vodopád
V Caracasu nasedáme do malého letadla s koženými sedadly, které za dlouhou službu prožili tolik, že kůže na nich začala praskat. Vzlétneme do nebe bez obláčku. Pod námi řada stolových hor pokrytých hustým zeleným porostem. Blížíme se k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel.
Růžová pěna
Vlny vodopádu šlehají u břehu růžovou pěnu, která zbarví do růžova i plážový písek. Lezu do husté pěny. Manžel mně spěchá vyfotit, aby nám kamarádi v Praze uvěřili, že takovou pěnu, jako u Fleku, umí dělat i velká řeka Orinoko. V pozadí tři palmy rostou přímo uprostřed řeky. Jak je to možné, jsme všichni zvyklí, že palma je kráska pouště.
Miguel mává, abychom pospíchali za ním.
Hnědá řeka
Těžké, neprůhledné vody Orinoka směrují k Atlantickému oceánu. Naše loďka pluje k našemu stanovišti v jedné zátoce. Na voru, upevněném ke břehu silnými provazy, je několik malých pokojíčků se spartánským vybavením.
Všichni pasažéři se přitiskli k oknům letadla, ale v tom pilot ohlásí, že se z bezpečnostního důvodu letadlo nemůže přiblížit k vodopádu, jak slíbili. Zklamaný povzdech a hlasité nadávky ničemu nepomáhají. Snažím se fotoaparátem zachytit ten krásný pohled. Bohužel, je příliš daleko. Díky Bohu, paměť mne nezklame, dodnes si pamatuji dlouhou stříbrnou stuhu, ve které všemi barvami hraje duha, a jak spěchá ta stuha dolu do zelené podkovy u podnoží stolové hory. Doufám, že cesta Salto Angela bude věčná.
Na letišti přírodního parku Canaima nás očekává průvodce nevysokého vzrůstu, opálený, málomluvný indián Miguel. Pár slov na přivítanou a pak nám posunkem ruky dává pokyn, abychom ho sledovali. Jdeme na horu, tam kde začínají svou cestu jiné vodopády. Na vrcholu stolové hory žasnu. Majestátní panorama ohromuje. Dech se zastaví. Stojím na obrovském kameni hnědé řeky poblíž břehu a plná nadšení se chystám vykřičet: „Díky, stvořiteli za krásu a radost co daruješ!“
Na letišti přírodního parku Canaima nás očekává průvodce nevysokého vzrůstu, opálený, málomluvný indián Miguel. Pár slov na přivítanou a pak nám posunkem ruky dává pokyn, abychom ho sledovali. Jdeme na horu, tam kde začínají svou cestu jiné vodopády. Na vrcholu stolové hory žasnu. Majestátní panorama ohromuje. Dech se zastaví. Stojím na obrovském kameni hnědé řeky poblíž břehu a plná nadšení se chystám vykřičet: „Díky, stvořiteli za krásu a radost co daruješ!“
Mé nadšení umírní dotek ruky Miguela. Chápu jeho obavy. Legendy říkají, že kdysi několik obětí krásy vodopád strhnul dolu a řeka je odnesla do věčností.
Pak jdeme po úzké stezce dolu, bliž k hučícím vodopádům. Navlékáme ponožky (protiskluzové boty nemáme) a jdeme pod vodopád. Po pravém boku je skála, porostlá mechem, po levém hřmící široký neprůhledný hnědý závěs vody, pod nohama kluzké kamení.
Opatrně se pohybuji vpřed.
Strach mi stahuje žaludek. Raději bych šla zpět do bezpečí, ale lidé za mnou mě tlačí kupředu. Nakonec nevyhnutelná situace a pud sebezáchovy tlumí strach, a já jdu dál.
Těch několik minut cesty se zdály jako věčnost. Venku mne vítá jemné mrholení. Kropí mé tělo a za odměnu na mé dlaní objevuje malá duha. Nevím s čím srovnat ten zázračný pocit, možná s takových okamžiku se skládá lidské štěstí.
Růžová pěna
Vlny vodopádu šlehají u břehu růžovou pěnu, která zbarví do růžova i plážový písek. Lezu do husté pěny. Manžel mně spěchá vyfotit, aby nám kamarádi v Praze uvěřili, že takovou pěnu, jako u Fleku, umí dělat i velká řeka Orinoko. V pozadí tři palmy rostou přímo uprostřed řeky. Jak je to možné, jsme všichni zvyklí, že palma je kráska pouště.
Miguel mává, abychom pospíchali za ním.
Hnědá řeka
Těžké, neprůhledné vody Orinoka směrují k Atlantickému oceánu. Naše loďka pluje k našemu stanovišti v jedné zátoce. Na voru, upevněném ke břehu silnými provazy, je několik malých pokojíčků se spartánským vybavením.
Ovšem sprchu a ostatní příslušenství koupelny máme a voní to tu čistotou.
Miguel nás upozorní, že v zajmu naši bezpečnosti není možné plavat v řece. Lehnu si na hamak před jídelnou, čekám na oběd. Vlny zátoky jemně houpou celou plochu našeho „hotelu“. Houpu se v síti i já a rozhlížím se po okolí.
Podél břehu rostou mohutné palmy s velkými trsy ořechů, z větví na větev skáčou opice, ptáci létají těsně nad hladinou i vysoko nad stromy. Peří ptáků a květů rostlin září výraznými barvami, hlas opic a ptáků podoba obrovské, plnou barev a chutí orientální tržnici.
Po skromném obědě jedeme na lov piraní. Miguel hodí do řeky trochu krvavého masa, aby přilákal krvežíznivé ryby. Zbytek nechá v kelímku, pak vezme z něho kousek nakrájeného masa a nasadí na háček.
To bylo krátké školení, jak lovit.
Nahodili jsme pruty do hnědé vody a kolem už se hemžilo rybami.
První piraňu mám na háčku… Ryba se na mne drze dívá a cení ostré zuby, svírám zubatou tlamu a slyším chrochtání. Vždy jsem si myslela, že ryba je tvor bezhlasý, ale ne… Asi když jde o život, zachrochtá i ryba. Pustím ji do řeky.
Maso nám dochází. Lov je u konce. Nějakou chvíli nás doprovází páreček růžových říčních delfínů. Ve skutečnosti jsou bílí, ta hnědá řeka jim přidává ten něžný odstín. Jsou stejně hraví a mírumilovní jak mořští, dovolují se pohladit a pak odplouvají dál.
Blíží se večer. Denní zvuky džungle ztlumí, noční teprve připravuje. Zavládne neutralita. My se chystáme na lov „kajmanů“.
Blíží se večer. Denní zvuky džungle ztlumí, noční teprve připravuje. Zavládne neutralita. My se chystáme na lov „kajmanů“.
Naše loďka zastaví u hustě prorostlého zeleného břehu. Pomocník Miguela rozsvítí silný reflektor, paprsky oslepí desítky malých kajmanů a znehybní je. Miguel prudkým pohybem chytí jednoho z nešťastníků a omotá mu izolepou tlamu. Chvějícíma rukama a s respektem beru do rukou bojovníka, kterému se nelíbí má náruč. Vyprostil se, ale měl štěstí, že spadl na dno loďky. Ve vodě by s izolepou na tlamě nepřežil.
Seznámení s kajmany proběhlo v klidu, velcí kajmani asi čekali v záloze. Ale nebyli bychom čeští turisté, abychom se nepostarali o rozruch. Jeden z našich souputníků se rozhodl ochladit v řece anebo chtěl chytit dospělého kajmana. Šplouchnutí a stokilový chlap byl ve vodě.
Oči Miguela čišely strachem.
My jsme začali řvát: „Pane doktore, honem do loďky, neblbněte, něco vám může ublížit!“
Něco se vedle doktora pohnulo… Chvilka napětí, ticho. Pak velká vlna lízla naši loďku. Pan doktor se lekl a křečovitě se chytil nabídnutých rukou. Loďka se vyšinula z rovnováhy... Pomáhaly jsme mu v tom i my – ženy. Doktor spadl na dno loďky a snažil se chichotem rozesmát posádku.
Nikdo se nesmál. Báječný den byl pryč.
V pokoji manžel otevřel náš všelék – slivovici. Dali jsme si skleničku „na dobrou noc“.
V pokoji manžel otevřel náš všelék – slivovici. Dali jsme si skleničku „na dobrou noc“.
Ale sen byl ten tam. Byla neprůhledná tma, vlny jemně houpaly náš pokoj. V džungli se probudili noční obyvatelé, naplnili okolí podivnými různorodými hlasy. Občas se zdálo, že indiánští bojovníci z minulosti schválně vzbudili faunu, aby nás vypudila, anebo z dalekých krajin přiletěl Tarzan.
Byla jsem ráda, že máme pevné zdi pokoje.
Ráno se zvuky zdají příjemnější. To co můžeš vidět nestraší.
Odhrnu závěs a na mne se dívá tukan, vystavuje na obdiv svůj velikánský zobák. Když ukojil svou zvědavost, letí po svých. Otevírám dveře a tam další zvědavec – leguán.
Ráno se zvuky zdají příjemnější. To co můžeš vidět nestraší.
Odhrnu závěs a na mne se dívá tukan, vystavuje na obdiv svůj velikánský zobák. Když ukojil svou zvědavost, letí po svých. Otevírám dveře a tam další zvědavec – leguán.
„Ahoj, leguanito, dobré ráno.“
Zvířátko mávne ocasem a mizí. Noční můra je pryč. Dobrá nálada se vrací, znovu jsem vděčná stvořiteli.
Suvenýry
Ranní mlha se pomalu zvedá nad Orinoko, ožívají tlumené zvuky ptáků a opic. Mlčky posnídáme a balíme věci.
Ranní mlha se pomalu zvedá nad Orinoko, ožívají tlumené zvuky ptáků a opic. Mlčky posnídáme a balíme věci.
Plujeme k indiánské vesnici. Pár chýší pod palmovou střechou bez zdí, a tím pádem bez oken a dveří. Ženy kuchtí jídlo. Nazí kluci nás doprovázejí na úzkých loďkách. Někteří odvážlivci skáčou z jedné loďky na druhou. Ani jedno dítě nespadne, jakoby skákaly po pevnině. Jsou veselé, zvědavé a bezstarostné. Nejsou hubené, mají trochu větší bříška a plochá chodidla.
Na břehu pod stínem velkého stromu nás čekají ženy se suvenýry. Prohlížím si je.
Na břehu pod stínem velkého stromu nás čekají ženy se suvenýry. Prohlížím si je.
Černé rovné husté vlasy, snědá pleť, malá prsa, úzké boky, nejsou to ženy s mírami miss krásy. Plochá chodidla, palec nechce být pohromadě s ostatními prsty. Je vidět, že je nikdy netlačily boty. Můj úsměv nevyvolá zpětnou reakci.
Mí souputníci se handrkují o ceně každé věci, chtějí slevu. Indiánky neustupují.
Stydím se za nás, Evropany. My za den vyděláme víc než místní za měsíc, proč se hádáme o každý bolívar, o každý cent.
Ty samé ošatky a opičky jsem viděla v nějakém pražském obchodě o hodně dražší než zde. Odcházím stranou a slyším: „Hrůza jak ty ženy jsou nepříjemné, my jsme udělali kšeft a ony se ani neusmějí, ani nepoděkují.“
Nadechnu plnými plícemi čistý vzduch, chci si zapamatovat barvy a hlasy džungle. A chci věřit, že matky z povodí Orinoka nemyslely jen na to, jak využít dary přírody, jak nakrmit děti a vydělat pár bolívarů výrobou suvenýrů. Chci věřit, že i ony nacházejí čas na povídky z dob dávných a minulých, aby mohly zazpívat ukolébavku svým ratolestem. Radují se z prvního zoubku, prvnímu krůčku, prvního slova svého dítěte.
Ale já se o tom nikdy nedozvím, protože jsem turista 21. století. Koupím pár suvenýrů a letím dál…
