„Petro, vstávej!“ Mámin hlas rozstřelil moje snění na tisíc střepů.
Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem je složit do jednoho celku a obrazy mi unikaly jako voda mezi prsty. Jen jsem si pamatovala, že za mnou do snu přišel mrtvý kamarád a zaplavilo mě moře emocí.
Návštěvy ze záhrobí přece nejsou jen tak. Co mi chtěl říct? Možná mě šel pozdravit? Nebo varovat? Podívala jsem se do kalendáře. Dnes mě nečeká nic významného, ani nikam necestuju. Tuhle myšlenku jsem tedy zavrhla.
„Ty dneska nejsi ve svý kůži, žejo?“ pošťuchovala mě kolegyně v práci. „Zas ti nevyšlo rande?“ smála se mi. Kdyby jen věděla…
„Ne, nevyšlo,“ zalhala jsem. Ve svý kůži jsem fakt nebyla. A proč bych měla v povrchní debatě vykládat o svých nejhlubších pocitech? Stesk po blízkém člověku, pocity viny a zoufalství, že pachatele nedopadli… Existuje vůbec spravedlnost? Radši jsem se zavřela do kanceláře a doufala, že přežiju den. Průběžně mi běhal mráz po rukou, i když venku svítilo slunce. Slzy se mi draly do očí. Nechtěla jsem je pustit.
„Petro…,“ někdo mi položil ruku na rameno. Kdo sem zase leze? Otočila jsem se a jako bych na chvíli uviděla Ondru! Hned ale zmizel.
„Co to sakra…?“
Nebudu lhát, že mě to nechalo klidnou. I když na věci mezi nebem a zemí moc nevěřím, nešlo se zbavit pocitu něčí přítomnosti. Jeho přítomnosti.
„Proč jsi tady?“ ptala jsem se do prázdna. Srdce mi zběsile tlouklo. Místo odpovědi jsem v hlavě slyšela společný slib:
„Navždycky kámoši, platí?“
Ovála mě vůně svěží trávy a šeříku. To pro mě symbolizovalo naše setkávání. Chodili jsme do parku kousek od baráku a tam všude rostl šeřík. A také to bylo místo, kde Ondra zemřel…
„Už stačí,“ bouchla jsem do stolu a zavřela oči v touze, že vzpomínky odejdou. Místo toho jsem viděla naši lavičku v parku. Obraz navždy vytesaný do paměti. Slzy si prorazily cestu a já se už nebránila.
„Takhle přece nemůžu pracovat,“ řekla jsem po chvíli a sebrala se k odchodu z práce.
Do parku jsem od jeho smrti moc nechodila, raději jsem volila trasu oklikou. Tentokrát mě strhlo nutkání jít právě k naší lavičce. Jako bych to ani nebyla já, kdo hýbe mýma nohama, ocitla jsem se u vchodu do parku.
Nikde nikdo, vykročila jsem tedy a intenzivní pocit, že mám zrychlit, mě nutil až běžet. „Utíkej! Zavolej pomoc!“ slyšela jsem náhle jasný povel v mojí hlavě. Nechápala jsem až do chvíle, kdy jsem za keřem přede mnou uviděla vykukovat lidskou nohu!
„Ježiš, tam někdo leží!“ rychle jsem porost obešla a objevila muže, celého od krve. Ještě dýchal. „Pomoc…“ vypravil ze sebe. Nevypadal vůbec dobře. Zavolala jsem záchranku a policii. Doteď nechápu, jak jsem v tom šoku byla schopná tak rychlé reakce.
Zraněný muž naštěstí přežil, mohl díky tomu vypovídat a společně s policií sestavit portrét útočníka. Netrvalo dlouho a policie ho chytila. Ukázalo se, že má na svědomí nejen několik loupežných přepadení, ale dokonce se přiznal k vraždě mého kamaráda. Říká se, že vrazi se vracejí na místo činu… a ač to může znít zvláštně, jsem přesvědčená, že to byl právě Ondra, kdo ho pomohl dopadnout. Nějak věděl, že se na stejném místě znovu něco stane a donutil mě tam jít. Záchrana toho muže byla jediná šance, jak vraha chytit. Od teď už na duchy věřím. A dokonce i na spravedlnost světa, protože boží mlýny melou. Moje a hlavně Ondrova duše tak můžou mít konečně klid.
Zadání: Napište literární cihlu ZÁSAH SHŮRY.
Původní verze:
„Petro, vstávej!“
Mámin hlas rozstřelil moje snění na tisíc střepů. Začala jsem si uvědomovat svoje tělo ležící na posteli a klasické přeležení ramene. Nemohla jsem se zbavit intenzivního pocitu, že se mi zdálo něco hodně důležitého. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem střepy složit do jednoho celku a obrazy mi unikaly jako voda mezi prsty. Pamatovala jsem si jen, že za mnou do snu přišel kamarád Ondra, se kterým jsme odjakživa byli jako brácha a ségra a který zemřel náhle před pár lety. Někdo ho zabil a vraha doteď nedopadli. Cítila jsem za jeho smrt spoluvinu, protože na mě čekal a já měla zpoždění. Kdybych přišla včas, možná by se to nestalo…
Viděla jsem před sebou jasně jeho tvář. Měl výraz, kterým chtěl něco říct. Ale co? Možná mě přišel jen pozdravit? Nebo varovat? Podívala jsem se do kalendáře. Dnes mě nečeká nic významného, ani nikam necestuju. Tuhle myšlenku jsem tedy zavrhla.
Něco ale bylo jinak. Během dne mi průběžně běhal mráz po rukou a ve chvílích, kdy jsem byla sama, jsem cítila přítomnost někoho dalšího. I když na věci mezi nebem a zemí moc nevěřím, tak nebudu lhát, že mě to nechalo klidnou. O soustředění na práci nemohla být řeč. Vybavovaly se mi vzpomínky na Ondru, a dokonce jsem cítila vůni svěží trávy a šeříku. To pro mě symbolizovalo naše setkávání, protože jsme chodili do parku kousek od baráku, kde jsme oba bydleli, a tam všude rostl šeřík. A také to bylo místo, kde Ondra zemřel…
Vzpomínky na kamaráda byly natolik silné, že jsem se rozhodla odejít dřív z práce. Do parku jsem od jeho smrti moc nechodila, raději jsem volila trasu oklikou kolem knihkupectví. Tentokrát mě strhlo nutkání jít právě k naší lavičce a jako bych to ani nebyla já, kdo hýbe mýma nohama, ocitla jsem se najednou u vchodu do parku. Nikde nikdo, vykročila jsem tedy a intenzivní pocit, že mám zrychlit, mě nutil až běžet. „Zavolej pomoc!“ slyšela jsem náhle jasný hlas v mojí hlavě. Nechápala jsem až do chvíle, kdy jsem za keřem přede mnou uviděla vykukovat lidskou nohu! Rychle jsem porost obešla a tam ležel muž, celý od krve. Ještě dýchal. Zavolala jsem záchranku a policii. Doteď nechápu, jak jsem v tom šoku byla schopná tak rychlé reakce.
Poškozený muž naštěstí přežil, mohl tudíž vypovídat a společně s policií sestavit portrét útočníka. Netrvalo dlouho a policie ho chytila. Ukázalo se, že má na svědomí nejen několik loupežných přepadení, ale dokonce se přiznal k vraždě mého kamaráda. Říká se, že vrazi se vracejí na místo činu… a ač to možná zní zvláštně, byl to právě Ondra, kdo ho pomohl dopadnout. Jeho i moje duše teď můžou mít konečně klid.
