Jsem Lexa, ruský dezertér - napsala Jitka Andrysová

Alexej Ženatý (Kuzevanov)

Letadlo hučí a my letíme a nikdo neví kam. Po přistání nás přesunuli do prostoru obehnaného ostnatými dráty. Proč tu jsem? Už vidím vojenské cvičiště a baráky. Na druhý den se od velitele dovídáme, že sem tam můžeme jít do hospody, ale s nikým nesmíme mluvit. Jdu teda na pivo a zjišťuju, že jsem v Československu. Ale ani místní nechapou, co tady dělame my, Rusi. 

Z další návštěvy hospody zjišťuju nepokoje v Praze, prý dojde ke změně, komunisté končí? Je to možné? No, to si nás tady asi nenechají. Nechci zpátky. Čekám, až všichni usnou a mizím. Kousek za plotem je jakýsi bunkr. Tam jsem se zabouchl. 

Slyším psy a hlídku. Vzdalují se. Utíkám dál. 

Na druhý den jsem už úplně vyčerpaný a tedy i neopatrný. Nevšiml jsem si hlídky SNB." Co tu děláte?" ptá se příslušník. Zcela sebevědomě tvrdím: "Jsem turista!" 

Jo jo. Vyholený, špinavý turista v ošoupaných hadrech, jsem si pak pro sebe dodal. Asi dost uvěřitelné, zvlášť když se nacházíme pár stovek metrů od vojenského výcvikového prostoru pro Rusy. Ale překvapili. Nabrali mě do auta a převezli do utečeneckého tábora. Za pár dnů za mnou přichází nějaký zaměstnanec Československé televize. Vysvětluje mi: "Když nenaskočíš do auta, tak tě vrátí do Ruska." Nevím, co mám dělat. Mám mu věřit? 

Skočil jsem. 

V rádiu hlásí moje jméno. 

Vladimír, jak se můj zachránce jmenuje, mě seznamuje s plánem útěku. Domluvil se se známým farářem na Vysočině, že mě schová u sebe doma. Půl dne křižujeme republiku, abychom zmátli bezpečnostní složky a večer přijíždíme na faru. Špinavý, smradlavý, cizí Rus k faráři s třemi malými dětmi. Nechápu. Ve sklepě je teplo. Ráno mě budí pětiletý blonďáček a šeptá: "Strýcu, máš nahoře snídani." 

Je tu krásně. Lepší sklep, než Rusko.
Po čase, když Sovětská armáda odjela, ulevilo se mi. 

Dostal jsem Československé občanství, ale maminku už nikdy neuvidím. V Rusku jsem odsouzen k smrti za dezerci.