Kdo přežije očistu - napsala Klára Dvořáková

„Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!
Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co? Tak jsem se ožral, no. Nebylo to poprvý a ani naposledy. Jo, bylo to zrovna ten den, co přijela tchýně a ano, ty kamarády jsem si domu taky vodit neměl. Ale za to, že Franta řekl: „Ty krávo, ta baba je vostrá!“ tak za to fakt nemůžu.
„Nemohl bych žádat snížení trestu? Naštípal jsem dříví!“ zkouším smlouvat.
„Tak to je snad normální, ne? Já uvařila, nažehlila, umyla nádobí a teď ti tu balím věci…“ manželka skládá do mého kufru podivně barevné oblečení.
„Co to je?“ ukazuju na jasně žlutou věc v její ruce.
„Koupila jsem ti barevný trička. Koukej,“ manželka rozloží oranžovou hrůzu a přiloží si ji na prsa, „to ti bude slušet.“
„TOHLE si na sebe nevezmu!“ zaburácím.
„Vezmeš! Tam to budou mít všichni, neboj!“
„Bojím! Co kdybych místo toho vymaloval koupelnu?“ nasazuji nejtěžší kalibr.
Manželka Běta se na vteřinu zamyslí, pak ale zavrtí hlavou a zaklapne víko kufru, „Já ti nevěřím. Akorát by sis pozval kamarádíčky a celý víkend byste nasávali pivo. Potřebuješ se vyčistit! Dej si sem ještě holení, za chvíli jedeme.“
„Jak vyčistit? Já jsem ráno byl…“
„No, to jsem ráda,“ ušklíbne se žena ironicky, „Ale tady ti budou čistit i o…,“ spolkne nějaké slovo a dodá „krev!“
„Jsou to upíři?“ zděsím se naoko. Moc toho nevím, ale vzpomenu si, že Běta, když se „čistí“, tak nepije žádný alkohol, nejí sladké, maso a další věci. Ani nechci domyslet. Ještěže jsem se dneska tak napucnul. To bych mohl do večera vydržet. Ale co další dny?
Třeba tam bude nějaký obchůdek nebo hospoda… Ale pro jistotu jdu do špajzu a sbalím štangli salámu, tři čokolády na vaření, dvě konzervy guláše a zavařený maso v sádle. Všechno to narvu do kufru pod oblečení. Pivo se mi tam nevejde, tak přidám aspoň placatku vodky. Když jde o přežití, musí se člověk zásobit.

Byl to omyl. Nic mě nemohlo připravit na to, co přišlo. Nejen, že místo pobytu je uprostřed ničeho, ale dorazili jsme k polorozpadlému baráku, který léta neviděl údržbáře. Kdybych kopl do stěny, spadne to celý. Do nosu mě udeří smrad z vonných tyčinek a přímo přede mnou stojí nějaký pakoš v barevnejch hadrech s rozkrokem u kolen a klaní se nám se sepnutýma rukama na prsou.
„Namasté. Vítáme vás v chrámu očisty,“ bublá. Chybí jen ty věnce z kytek, co prý dávají na letišti, když doletíte do exotiky.
„Tady bude váš pokoj,“ ukáže nám cimru tři krát tři metry.
„To je vtip? Kde je televize? A lednička?“ tenhle pobyt už nemůže být horší.
Chlápkovi vyjede obočí až k ofině, „Prosím?“
„Nepros, ptám se, kde je televize?!“ Je snad hluchej?
„To je dobré, já to manželovi vysvětlím,“ manželka je celá rudá.
„Tak snad se můžu zeptat, ne?“
„Tady žádná televize není. Sem se jezdí, aby sis od takových věcí právě odpočinul.“
Vytáhnu z kapsy mobil. Má předtucha se potvrdí - jedna čárka. A pak, že je signál všude. Sem by se měli jet podívat naši operátoři!
Než se stihnu vzpamatovat z absence telky, táhne mě manželka do společenské místnosti. Řeknu vám, že to tam vymaloval někdo, kdo naprosto netuší, jak se drží štětka. Je to tu samej kocour. Každá stěna je jinou barvou a polepená spoustou obrázků. I tady smrdí tyčinka. Nejsou tu židle ani stoly. Chci se zeptat, kam si mám sednout, ale rychle pochopím, že na zem. Už tam pár týpků dřepí. Většinou jsou to ženský. Jak jinak.
Učitelem je ten divný chlápek, co nás vítal po příjezdu. Máme mu říkat Surinder, prý to jméno dostal v ašrámu někde v Indii. Vsadím se, že je to Pepa Novák, co bydlí na Zahraďáku a tady si hraje na guru. Budu mu říkat Suríku, víc si nejsem schopnej zapamatovat.
Po obvyklém „Bla, bla, bla“ na uvítanou putuje z ruky do ruky šutr. Kdo ho má, mluví o tom, proč přijel a co od pobytu očekává. Tak normálně bych měl v dlani mikrofon, ale tady se holt mluví do kusu skály, když je elektronika zakázaná.
Rychle pochopím, že jsem tu se samýma vegetariánama, veganama, odpůrci násilí a milovníky zdravé stravy. Ptát se, kam se tu chodí kouřit, je asi zbytečný. Když přijde řada na mě, Bětka výhružně zasyčí. Pochopím, že si mám dávat majzla, co řeknu. Tak jen konstatuju, že doprovázím svoji „milovanou ženu“ a pošlu ten šutr dál.
Moje žena mě šokuje tím, že se „na pobyt strašně těšila a je moc ráda, že své pocity může sdílet s tím nejbližším člověkem“. Chvíli se rozhlížím, jestli tu má nějakou kámošku, ale žádnou jsem nepoznal. Divný.
Kolečko pomalu končí a musím říct, že je to tady samej exot. Vy už jste viděli živýho vegana? Nebo tlustou vegetariánku? Já poprvé. U nás na stavbě jíme všichni maso. Ono to ani jinak nejde. To není práce pro slečinky. Věřte mi, že bez masa vám svaly nenarostou.
Šutr doputuje zpátky k Suríkovi. Dozvídáme se, že budeme každý den nosit jinou barvu, abychom podpořili očistu orgánů. Orgánů?!!! Já ji zabiju. Vlastní žena mi lže – měla to být očista jen mysli a krve. A i to mi přišlo jako vtip. Jestli mi někdo šáhne na žlučník, je mrtvej!

Měl jsem vydržet pár dní bez chlastu. Teď tu slyším o dietě – jídlo bez masa, bez lepku, bylinkový čaje, meditace, cvičení! Spát půjdeme s pytlíkem horký soli a budeme si ho přikládat na ledviny. To víš, že jo! Jsem snad magor, abych si lehal na tvrdý?
Jestli jsem ještě pořád doufal, že to nebude tak strašný, vyvrátí mi to večeře – rejže se zelenýma listama a nic k tomu. U nás doma se tomuhle vždycky říkalo „příloha“. Tady je to, kdo ví proč, hlavní chod. Jestli jde o prachy, tak já bych si klidně připlatil...
Ještěže mám na pokoji tu šišku salámu. Jsem tak rozhozenej, že jí zbaštím skoro půlku, zazdím to jednou z čokolád na vaření a žal utopím ve flašce vodky. To nám ten pobyt hezky začíná. Jsem ve stresu už jen z představy, že by mě mohla Bětka nachytat, jak se tu cpu. Ještěže je tu jen jedna koupelna a ženský musí stát frontu na sprchu. Jinak bych to nestihl.

V noci se mi zdá sen o splašený krávě, která mě chce sežrat za to, že jsem si chtěl dát k večeři steak.
To horší mělo teprve přijít. Ráno v sedm sraz v jídelně. Dostali jsme plnou skleničku žabince. Prý rozmixovaná kopřiva na čištění krve. Brrrr! Fujtajbl jeden. To pít nebudu. Bětka mě chvíli nutí, ale nakonec vypije tu břečku za mě. Snídaně žádná!? Místo toho jdeme cvičit. To jako fakt?!
Hodinu kroužíme rukama, nohama, trupem. Mně se kroutí akorát žaludek. Pokud byste chtěli vidět bandu pošuků, co vypadají jako oranžové pomeranče, chodí sem tam po špičkách místností a vypráví si u toho, jak jsou strašně vysocí, určitě doražte!
Ze cvičení postupně mizí lidi. Předpokládám, že se chtějí ulejt a jdu taky, ale ukáže se, že chodí na záchod po těch kopřivách. Já je nepil, takže mám čas na cigárko. Venku je zima a řvou tu ptáci. Vyšlukuju cígo a vracím se dovnitř. Bez kafe to není ono.
Přišel jsem akorát, když se Surík ptá, jaké máme pocity ze cvičení. Přijde mi to divný, tak radši mlčím. Dozvídám se, že jsou všichni prokrvení, mají energii a občas někoho něco bolí. Surík říká, že je to v pořádku, že bolest léčí. Tak to nevím, Fandovi, když na stavbě spadnul panel na nohu, bolest rozhodně nic neléčila a ufikli mu kvůli tomu dva rozdrcený prsty. Ale tady je to asi jinak…

Leháme si. Máme u toho dýchat „jógovým dechem“ – prostě funět do břicha, prý je to hrozně zdravé. No, nevím. Jedna paní nám tu zmodrala a druhá kašle jako pominutá. Podle Suríka je všechno pozitivní, takže ženský si nafukujou břicha dál. Končíme akorát, když si lehnu na bok a přikryju se dekou. Tak zas nic.
Už jsem dvě hodiny vzhůru a mám hrozný hlad. Dejte mi jídlo!
Kdybych tušil, že bude jáhlová kaše, šel bych rovnou dojíst tu šišku salámu. Takhle nějak vypadá peklo.
Jen nechápu, proč se všichni tváří, že jsou v ráji. Nemají tu ani kafe. Nabídli mi nějakou břečku z pampelišek. Jdu kouřit bez kafe. Venku je furt zima. Ale je fajn být mimo ten slepičinec. Potkávám chlápka, co nám vaří. Vypadá jako hippie. Ukazuje mi, že mám jít za roh a cestou si zapaluje joita. Zhluboka vydechuje vonící kouř.
„To je babinec, co?“ nadhodím.
„Na tomhle kurzu vždycky,“ utrousí chlápek a dá si dalšího šluka, „Ale co ty tady děláš?“
„Žehlím to doma…,“ přiznávám.
„To máš blbý,“ konstatuje kuchař a podá mi jointa.
Nasaju kouř a vychutnávám si nasládlou chuť na jazyku. Těším se na úlevu. Ale jen se rozkašlu.
Chlápek se zachechtá, „To bude dobrý, neboj. Dej si ještě, čekají tě masáže…“
„Masáže?!“
„Jo, budete si je dělat navzájem. Tak bacha, kam saháš.“
„Sakra! Já jsem tady s manželkou! To si moc nešáhnu.“
„Tak to máš smolíka. Ale nemusí ti to být líto. Stejně je dneska odpoledne začne bolet hlava…“
„Všechny?“
„Všechny možná ne, ale většinu jo. To mají z toho čištění.“
„Nevíš, kde se tu dá sehnat pivo? Nebo něco tvrdšího?“
„Tak to nevím, žádný obchod tu široko daleko není. Možná bych ti mohl zejtra koupit něco ve městě, až pojedu pro zásoby.“
„A dneska tu něco nemáš?“
„Nemám… Teda jo. Tu marjánu. Chceš sušenky? Ty můžeš nabídnout i svý starý, třeba bude povolnější,“ zašklebí se kuchtík.
„A jsou bez lepku? Jinak mi je jíst nebude,“ oba se smějeme. Nevím, jak vy, ale já se po pár šlucích chechtám rád a všemu.
„Přijď po večeři támhle do toho domku vlevo v kopci – Surinder bude dneska dělat novou dávku.“
„Surík jede v marjáně?“ divím se.
Na to kuchtík jen pokrčí rameny, „To víš, nechlastá, tak se musí nějak uvolnit,“ prsty vydrobí jiskřičky ze zbytku jointa, strčí si ho do kapsy a jde uvařit pohankový rizoto k obědu.
Celý den plením zásoby z kufru, utíkám z učebny, jak jen to jde a zůstávám jen na ty části, u kterých můžu ležet. Bětě se vymlouvám na průjem. Má radost, že se hezky čistím a dává mi celkem pokoj.

Večer se sbalím a vydám se do vedlejšího domku se seznamem jídla, co chci koupit, a penězi na alkohol. Už přede dveřmi mě udeří do nosu vůně marjánky. Kolem stolu se sušenkama a dalším mlsáním sedí zhulená partička pěti chlapů – kuchař, Surík a jeho pomocníci.
„Pojď dál, trpiteli,“ zahuláká kuchtík, „Něco tu pro tebe mám!“ vytáhne z pod utěrky na kuchyňské lince plech sušenek. Naber si, kolik potřebuješ. Každá je za pade.
Kývnu a podávám mu peníze. Přidám seznam s nákupem na zítřek.
Začne ho číst a podivně se pochechtává, „Kafe, salám, chleba, čokoláda... Ty se nechceš čistit, kamaráde?“ ušklíbne se, „Ale neboj, nejsi první ani poslední. Mám tu pro tebe něco lepšího než salám,“ odtuší a otevře troubu. Vyloví pekáč s gulášem, „Dáš si? Mám i čerstvej chleba a cibuli,“ mrkne na mě a já konečně vidím reálnou naději, že tenhle "ozdravný pobyt" přežiju.

Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasné.