„Povol to vodítko! Nebo mě z něj raději pusť! Tyhle chlupatý hračky jsou skvělý! Lepší než míčky. Stejně tak se pořád někam schovávají! Pod prkno, pod starý trs trávy a nejčastěji zdrhnou dírou vedle poklopu rovnou do kanálu.“
Koťata na ní reagují: „Pojďte se rychle všichni podívat, pomalu, tak. Očmuchat… Pozor! Couvnout! A zase dopředu. Plížením vpřed! Ocásky nahoru, abychom o sobě věděli! Chce nás sežrat, nebo si hraje? Je velká. Zdá se, že se směje… Ty zuby ale vypadají nebezpečně… Honem! Otočit se a zpět!“ koťata se otočí a peláší zpět do úkrytu. Až na jedno, to korkové… Zamotají se mu tlapky do trsu trávy a zůstává ležet. Šakalína k němu čmuchá a olizuje ho. A strká ho čumákem před sebou. Koukne na nás, na kotě…
„Tak tohle asi bude naše.“ Konstatuje Jitka a mně nezbývá, než souhlasit.
„Bude to Bohuslávek- Bohoušek!“
Bereme ho domů, dostává vlastní mističku, pelíšek, spoustu hraček. Když je sám, tak mňouká. Hledá brášky a sestřičky. Hned první noc, kdy je u nás, přijde obrovská průtrž mračen. Liják trvá skoro hodinu. Všude mokro, zatopené sklepy, voda nestačí odtékat. Na místě poklopu, kde si hrála koťata, stojí voda a neodtéká. Ostatní koťata už nikdy nikdo neuvidí.
Bohoušek prospívá. Stává se domácím mazlíčkem a bytovou kočkou. Nejraději se ale prochází po venkovním parapetu a kouká do parku, odkud asi před rokem přišel. Ten večer prochází opět zvenčí oblíbeného okna a vtom se bytem prožene průvan. Třískne to, skla se zatřesou, Bohoušek se lekne a stává prvním kočičím kosmonautem.
„Bohoušek má seskok!“ volám na Jitku.
„Jaký seskok?“ ptá se nechápavě.
„Z okna do parku! Parašutista!“ Běžíme hledat. Naštěstí se mu nic nestane. Druhé patro a vysoká tráva je pro něj akorát. Ten večer ho ale nenalézáme. Za týden slyšíme za dveřmi zoufalé mňoukání. Vyhublý, špinavý, potrhaný Bohoušek.
„Jdeš včas, hochu. Zítra jsi objednaný na kastraci. Už jsme mysleli, že to budeme muset zrušit.“ Vítá ho Jitka.
Mám pocit, že se snaží otočit a nenápadně zdrhnout, ale když zahlédne otevřenýma dveřma mističku, podlehne vůni krmení a vběhne dovnitř.
„Tak vidíš kamaráde, vyměnil jsi svobodu za žrádlo…“ pronesu směrem ke kocourovi a jdu zavřít dveře na chodbu do mezipatra. Když se kocour dostal až za bytové dveře, musel někdo ze sousedů nechat otevřeno. Jitka na mě volá:
„Kam jdeš?!“
„Zdrhám z domova, za ženskejma!“ vtipkuju.
„No, to běž! Ony už na tebe určitě čekaj´!“ směje se Jitka.
„No jasně!“ zavolám do prostoru za sebe a zavírám dveře v mezipatře. Jak se škvíra zmenšuje, zvýší se rychlost vzduchu.
„Průvan!“ napadne mě.
„Prásk!“ slyším dveře od našeho bytu, které jsem si nechal otevřené. Jdu k nim a zvoním. Jitka otevře. Koukám dovnitř a instinktivně mě zaujme kastrol s guláškem na sporáku.
„Moment, moment! Co ty tvoje ženský???“
„Nech toho… To zabouch průvan.“ vysvětluju a vstupuju do bytu očividně omámen vůní masa a cibulky.
„Tak vidíš, vyměnil jsi svobodu za žrádlo…“ směje se Jitka.
Kroutím uraženě hlavou. Fakt je, že nepřemýšlím zda brunetu, či blondýnu, doma nebo jinde, ale jestli s chlebem, nebo knedlíkem…
Uběhnou asi dva měsíce, venčíme Šakalínu v parku, když kolem kůlen začne čmuchat. Za starou garáží pod prkny se něco mele, nakouknu a tam tři Bohouškovy klony. Opatrně je bereme a přenášíme do vedlejšího zahradního domku s vyvýšenou podlahou. Dveře z prken mají dole mezeru tak na kočku, ale hlavně ten vysoký sokl, kam se nedostane povodeň… Když přijdeme domů, oznamuju Bohouškovi:
„Tak si to stihnul, jsi pašák!“ chválím ho. Otočí se na mě spokojeně a v tom bouchne okno.
„Průvan!“ zakřičím. Bohoušek se jen protáhne v pelíšku a bez zájmu se zadívá na misku se žrádlem. Jasně. Teď už je to jedno. Rod zachován, mise splněna. Takže dneska s knedlíkem. Chleba Bohoušek nerad.
Zadání:
Napište příběh postavený na náhodách.
Původní verze:
Kosmonaut- milovník
Pozorujeme s Jitkou čtyři dlouhosrstá černobílá koťata. Míchají se mezi sebou jak karty na stole. Jedno má navrch. Je nejčastěji nahoře a nejblíž k nám. Je jako kus korku v pračce. Všechna bydlí s mámou kočkou mezi starým zahradním domkem a garáží. Venčíme Šakalínu a koťata jí velmi zajímají. To nejodvážnější přichází k nám. S dlouhou černobílou srstí na čumáku vypadá jako mimino s knírem. Šakalína se plíží k jejich úkrytu. Není o moc starší než oni a chce si hrát. Ovšem její hry jsou vypečené. Pes nejpodobnější lišce s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem v nich vzbuzuje zvědavost se strachem.
„Povol to vodítko! Nebo mě z něj raději pusť! Tyhle chlupatý hračky jsou skvělý! Lepší než míčky. Stejně tak se pořád někam schovávají! Pod prkno, pod starý trs trávy a nejčastěji zdrhnou, dírou vedle poklopu rovnou do kanálu.“
Koťata na ní reagují: „Pojďte se rychle všichni podívat, pomalu, tak. Očmuchat… Pozor! Couvnout! A zase dopředu. Plížením vpřed! Ocásky nahoru, abychom o sobě věděli! Chce nás sežrat, nebo si hraje? Je velká. ZdáAle zdá se, že se směje… Ty zuby ale vypadají nebezpečnějsou nebezpečný… Honem! Otočit se a zpět!“ koťata se otočí a peláší zpět do úkrytu. Až na jedno, to korkové… Zamotají se mu tlapky do trsu staré trávy a zůstává ležet. Šakalína k němu čmuchá a olizuje ho. A strká ho čumákem před sebou. Koukne na nás, na kotě…
„Tak tohle asi bude naše.“ Konstatuje Jitka a mně nezbývá, než souhlasit.
„Bude to Bohuslávek- Bohoušek!“
Bereme ho domů, dostává vlastní mističku, pelíšek, spoustu hraček. Když je sám, tak mňouká. Hledá brášky a sestřičky. Hned první noc, kdy je u nás, přijde obrovská průtrž mračen. Liják trvá skoro hodinu. Všude mokro, zatopené sklepy, voda nestačí odtékat. Na místě poklopu, kde si hrála koťata, stojí voda a neodtéká. Ostatní koťata už nikdy nikdo neuvidí.
Bohoušek prospívá. Stává a stane se domácím mazlíčkem a bytovou kočkou. Nejraději se ale prochází po venkovním parapetu okna a kouká do parku, odkud asi před rokem přišel. Ten večer, prochází opět zvenčí oblíbeného okna a po parapetu na okně do parku a vtom se bytem prožene průvan. Třískne to, skla se zatřesou,Okno třískne a Bohoušek se lekne a stává prvním kočičím kosmonautem.
„Bohoušek má seskok!“ volám na Jitku.
„Jaký seskok?“ ptá se nechápavě.
„Z okna do parku!. Parašutista!“ Běžíme hledat. Naštěstí se mu nic nestane. Druhé patro a vysoká tráva je pro něj akorát. Ten večer ho ale nenalézáme. Za týden slyšíme za dveřmi zoufalé mňoukání. Vyhublý, špinavý, potrhaný Bohoušek.
„Jdeš včas, hochu. Zítra jsi objednaný na kastraci. Už jsme mysleli, že to budeme muset zrušit.“ Vítá ho Jitka.
Mám pocit, že se snaží otočit a nenápadně zdrhnout, ale když zahlédne otevřenýma dveřma mističku, podlehne vůni krmení a vběhne dovnitř.
„Tak vidíš kamaráde, vyměnil jsi svobodu za žrádlo…“ pronesu směrem ke kocourovi a jdu zavřít dveře na chodbu do mezipatra. Když se kocour dostal až za bytové dveře, musel někdo ze sousedů nechat otevřeno. Jitka na mě volá:
„Kam jdeš?!“
„Zdrhám z domova, za ženskejma!“ vtipkuju.
„No to běž! Ony už na tebe určitě čekaj´!“ směje se Jitka.
„No jasně!“ zavolám do prostoru za sebepronesu a zavírám dveře v mezipatře. Jak se škvíra zmenšuje, zvýší se rychlost vzduchu.
„Průvan!“ napadne mě.
„Prásk!“ slyším dveře od našeho bytu, které jsem si nechal otevřené. Jdu k nimbytu a zvoním. Jitka otevře. Koukám dovnitřdo bytu a instinktivně mě zaujme kastrol s guláškem na sporáku.
„Moment, moment! Co ty tvoje ženský???“
„Nech toho… To zabouch průvan.“Průvan…“ vysvětluju a vstupuju do bytu očividně omámen vůní masa a cibulky.
„Tak vidíš, vyměnil jsi svobodu za žrádlo…“ směje se Jitka.
Kroutím uraženě hlavou. Fakt je, že nepřemýšlím zda brunetu, či blondýnu, doma nebo jinde, ale jestli s chlebem, nebo knedlíkem…
Uběhnou asi dva měsíce, venčíme Šakalínu v parku, když kolem kůlengaráží začne čmuchat. Za starou garáží pod prkny se něco mele, nakouknu a tam tři Bohouškovy klony. Opatrně je bereme a přenášíme do vedlejšího zahradního domku s vyvýšenou podlahou. Dveře z prken mají dole mezeru tak na kočku, ale hlavně ten vysoký sokl, kam se nedostane povodeň…vyvýšenou podlahu. Když přijdeme domů, oznamuju Bohouškovi:
„Tak si to stihnul, jsi pašák!“.“ chválím ho. Otočí se na mě spokojeně a v tom bouchne okno.
„Průvan!“ zakřičím. Bohoušek se jen protáhne v pelíšku a bez zájmu se zadívá na misku se žrádlem. Jasně. Teď už je to jedno. Rod zachován, mise splněna. Takže dneska s knedlíkem. Chleba Bohoušek nerad.
