Máš na tváři takový zvláštní výraz, jakoby tě někdo polil čokoládovou polevou a ty ses nemohl hýbat. Ztuhnul si pod nálevem horké vazké hmoty, která tě obepíná a za chvíli se na tobě udělají malé pláty ztuhlé čokolády. Jen aby ses nepohnul, aby si náhodou nerozdrtil tu křehkou schránku a ona nelupla a nevyvalilo se na nás něco mnohem méně vznešeného. Máš výraz, jako bys něco, co dobře znáš, viděl poprvé v životě novýma očima. Máš výraz jako starý člověk, né svráštělý a ublížený, bojácný a zadýchaný pod nánosem svých malých problémů. Ale jako starý člověk, co chápe, že vidí něco krásného, něco neuchopitelného a něco, co mu možná brzy už nadobro zmizí z očí.
Naše děti těkají očima ze mě na tebe a mezitím pak střídavě zvědavě pokukují po té nové neznámé paní, co stojí za naším prahem. Pozor, ne před prahem – za naším prahem! Je to ještě nezvaný host, když už jsme ji pozvali dál? Ke dveřím jsme ji nepozvali, ani do naší ulice nebo snad čtvrti. A stejně si tu stojí, tady za mým prahem na prahu něčeho velkého. Nemůžu se ubránit myšlence, že to všechno má nějaký mnohem méně banálnější význam, než když jsi mi říkal, že přijede návštěva z Mnichova, kamarádka, co potřebuje u nás přespat. Prý jen na jednu noc. Samozvaný host. Ne to by si nedovolila, někdo tu tenkou hranici našeho rodinného štěstí musel trochu naťuknout. Kdo to byl? Že by snad já, když jsem ochotně souhlasila? Nebo ty, když si tušil, že se stačí jen zeptat a já určitě neodmítnu? Nebo snad ona, když si zabalila do příručního zavazadla kartáček, už s ohledem na to, že jí ztratí zavazadla a odloží let? Nevím, každopádně ji právě nabízím přezuvky na doma.
Fascinuje mě. Její ne uplně štíhlý obličej má v sobě znaky laskavosti, prozíravosti, ale i velkého smutku. Je usměvavá, ale zároveň jako kdyby ještě včera měla oteklé oči a tváře od pláče. Nese se s noblesou a zároveň zakopne, usměje se a najednou jako kdyby se rozestoupily všechny mraky světa. Na to jí neskočím! Přece se nad ní nebudu rozplývat jako můj právě teď lobotomii vypadající manžel. Znají se z cest po Evropě, potkali se v mládežnickém hostelu v německé Kostnici. Aha takže letní flirt, ale jaktože mohl zanechat tak hlubokou rýhu? Že já tady stojím za prahem mého domu a přijdu si sama jak nezvaný host?
Nezvaný a neplatící host divadelní scény, která nemá konkrétní časové období. Kde se protínají staré smutky s někdější nadějí, přechody do dospělosti s obdobím sladkého nicnedělání. Vlastní strasti se sdílením s jinými a s obrovským pochopením. Ten pohled do očí někoho, kdo vás chápe, skoro jako bych zapomněla. Dívám se do očí svého manžela a najednou chápu, odezírám mu ze rtů, slova co by chtěl vyslovit, ale nedovolí si to. Vyklízím prostor. To já jsem tu nezvaný host. Nezvaný host setkání dvou lidí, které jsem ani nikdy neznala a proto mi to nepříšluší. Jsou to jejich vzpomínky. A můj práh, přes který už nebude cesty zpět.
