„Sakra, ten blbec proti jede jako!!! Tam se už asi… Nevejdu!!!“
Náraz, tma, ticho.
Z dálky slyším nezřetelné hlasy: „Ano, vrchní bratr! Konečně! Už jde!“
„Špatný den vespolek!“„Co tu máte, bratři? Prý je tu zase někdo… No odvedle. Další dobráček z paralelního vesmíru. Naštěstí je v bezvědomí, tak tu nebude šířit ty jejich nesmysly…“
„Jo, tady ten…“ ukážou dva týpci v černém na mě.
„Jak se k nám dostal? Víme? Houbičky, LSD?“
„Ne, ne - ta zatáčka od Koloděj k Běchovicím. Když se to u nich přepálí, vynáší až sem k nám…“
„No, zaplaťlucifer, teď už je ve špatných rukách. Tady se o něj postaráme. Jak se to vyvíjí?“
„Zpočátku dobře. Krvácel, bezvědomí, dokonce měl dvakrát zástavu. Ale teď se nějak stabilizuje, pacholek…“
Vrchní bratr se zakaboní. „To nemůžeme potřebovat, dejte mu heparin - deset jednotek. Dál transfuzi nakaženou krví - pro začátek HIV a hepatitidu B. Přijali jsme ho po těžké nehodě! Je otázkou cti našeho pracoviště, aby alespoň takový byl eliminován! Zvládáme v klidu lidi s třískou v prstu, po bodnutí včelou, nebo s odřeninami. I takoví u nás spolehlivě zemřou. Kdyby měl přečkat všechna svoje zranění tento… Uvědomte si, že jsme navrženi na zlatou Mengeleho plaketu.“
Cítím, jak mě někdo bere za ruku a pokouší se mi napíchnout žílu. Probírám se z bezvědomí: „Co mi to děláte lumpové? Kde to jsem?!“
„V nemocnici.“
„Tak proč mě neléčíte?! Dobře jsem slyšel! To, co se mnou chcete vyvádět, mě přece musí spolehlivě zabít!“
Koukají nechápavě. „No samozřejmě, od toho jsi v nemocnici, abys byl nemocnej a zemřel. Země se hroutí pod přemnoženým lidstvem. Proto tu pracujeme. Abychom zbavovali planetu alespoň těch nemocných. Zdraví se zatím nesmějí… Ale uvidíme po volbách…“ zableskne se jim zlověstně v očích.
„A kdo je tu teď vůbec u moci? Kdo je prezident?“ ptám se.
Prezident je… Takovej slabej. Samá svoboda a podobný nesmysly… Nějakej Háclav Vavel. Velkej omyl. Nebejt tý zpěvačky - Karty Mubišový, ta ho hodně prosazovala, v životě by nebyl zvolenej.“
„Karta Mubišová?“ opakuji povědomé jméno…
„Jo. Ona už teda moc nezpívá, ale má v televizi ohromně populární pořad „Chcete mě?“. S těma receptama. Pokaždé vaří z jiného zvířátka…“
Rosí se mi čelo a není mi dobře. O Háclavu Vavlovi v tomto vesmíru raději nechci slyšet. „Naštěstí je silná vláda,“ pokračují zdravotní bratři. „V každý naší vládě je vždycky ĎTU - ŤSN…“
„To je co?“ koukám nechápavě.
„Ďábelská a Totalitní Unie - Ťežkoslovenská Strana Nelidová. To tady ví každé dítě. No a jestli se s ní teď dostanou do vlády ještě komunisti…“
„Tak vám garantuju, že už nebudete potřebovat takový nemocnice, jako je tahle. Oni se už o to postarají…“
„Jo!“ přikyvují oba.
„Hele chlapi, je to nutný, ta nakažená transfuze? To už ani nebudete moct použít moje orgány k transplantaci!“ snažím se vyhnout neléčitelné nákaze. Pořád doufám, že se mi odtud podaří dostat. Oba se na mě podívají naprosto nechápavě.
Vysvětluju jim: „Transplantace přece zachraňuje život a nakaženýma orgánama…“
Rozesmějí se: „Zachraňuje život, říkáš! Ale to my přece tady v nemocnici nemůžeme potřebovat! My jsme vzorné pracoviště!“ a ukážou na nápis „Nemocnice Nebulovka“. „Tady se nebulí, tady se umírá!“
Určitou paralelu tady cítím, konec konců je to paralelní vesmír, ale smířit se s tím nechci: „Tak jinak! Dostaňte mě zpátky do našeho prostoru! Zaplatím vám!“ ukazuju peníze.
„Šéfe, ty tady neplatěj. To je tak pro děti na hraní, do STEREOPOLŮ…“
„Dobře. Mám tady vzadu v puse zlatou korunku, vytrhněte si jí!“
„Zlato je zlato. I tady. Ale… Máme nějakou stavovskou čest! Zlato trháme z pusy až mrtvolám…“
„Kurva! Tak udělejte jednou výjimku! Mám zlato v hubě vpravo i vlevo nahoře!“
Podívají se na sebe zamyšleně: „To bychom možná mohli. Bereme vlevo nahoře. Satan s tebou. Budeme mít v neděli po mši při zpovědi v čertostele ku zlu alespoň nějaký špatný skutek!“
„A jak to uděláme? Houbičky, LSD?“
„Ne! Zkusíme tu zatáčku od Běchovic ke Kolodějím. Vemte mě tam sanitou!“
„Je třeba ze zákruty vyletět. To naše sanitka nedokáže - je pomalá, aby se už v přednemocniční péči zajistilo…“
„Chápu, chápu. Tak si někde půjčte traktor!“
Náraz, tma, ticho. Z dálky slyším nezřetelné hlasy: „Ano, vrchní sestra! Konečně! Už jde!“
„Dobrý den vespolek!“
Dvě sestry v bílém mi natřásají polštář a baví se o politice: „Tak máme po volbách, komunisti se ani nedostali do parlamentu…“
„Jsem doma, sláva!“ prožene se mi hlavou i v bezvědomí.
„Jak se k nám dostal? Víme?“ Ptá se vrchní sestra.
„Ta zatáčka od Běchovic ke Kolodějím. Další, koho tam našli, ale auto ani motorka nikde…“
„No, zaplaťpánbůh, teď už je v dobrých rukách. Tady se o něj postaráme. Jak se to vyvíjí?“
„Zpočátku dobře. Vypadalo to, že se probouzí. Ale teď nám začíná krvácet, zase upadá do bezvědomí, dokonce měl dvakrát zástavu.“
Vrchní sestra se rozhlédne a zakaboní: „To nemůžeme potřebovat, aby nám tu takhle rychle zemřel. Dejte mu heparin - deset jednotek. Má krev nulku, RH negativní. Bůh dal, bůh vzal. Připravte se k odběru, ten syn šéfa KDU-ČSL je na čekací listině na srdce a ledvinu už dost dlouho…“ pokřižuje se a podívá se mi do pusy vpravo nahoru. Má rovněž stavovskou čest, a tak si počká…
„Špatný den vespolek!“„Co tu máte, bratři? Prý je tu zase někdo… No odvedle. Další dobráček z paralelního vesmíru. Naštěstí je v bezvědomí, tak tu nebude šířit ty jejich nesmysly…“
„Jo, tady ten…“ ukážou dva týpci v černém na mě.
„Jak se k nám dostal? Víme? Houbičky, LSD?“
„Ne, ne - ta zatáčka od Koloděj k Běchovicím. Když se to u nich přepálí, vynáší až sem k nám…“
„No, zaplaťlucifer, teď už je ve špatných rukách. Tady se o něj postaráme. Jak se to vyvíjí?“
„Zpočátku dobře. Krvácel, bezvědomí, dokonce měl dvakrát zástavu. Ale teď se nějak stabilizuje, pacholek…“
Vrchní bratr se zakaboní. „To nemůžeme potřebovat, dejte mu heparin - deset jednotek. Dál transfuzi nakaženou krví - pro začátek HIV a hepatitidu B. Přijali jsme ho po těžké nehodě! Je otázkou cti našeho pracoviště, aby alespoň takový byl eliminován! Zvládáme v klidu lidi s třískou v prstu, po bodnutí včelou, nebo s odřeninami. I takoví u nás spolehlivě zemřou. Kdyby měl přečkat všechna svoje zranění tento… Uvědomte si, že jsme navrženi na zlatou Mengeleho plaketu.“
Cítím, jak mě někdo bere za ruku a pokouší se mi napíchnout žílu. Probírám se z bezvědomí: „Co mi to děláte lumpové? Kde to jsem?!“
„V nemocnici.“
„Tak proč mě neléčíte?! Dobře jsem slyšel! To, co se mnou chcete vyvádět, mě přece musí spolehlivě zabít!“
Koukají nechápavě. „No samozřejmě, od toho jsi v nemocnici, abys byl nemocnej a zemřel. Země se hroutí pod přemnoženým lidstvem. Proto tu pracujeme. Abychom zbavovali planetu alespoň těch nemocných. Zdraví se zatím nesmějí… Ale uvidíme po volbách…“ zableskne se jim zlověstně v očích.
„A kdo je tu teď vůbec u moci? Kdo je prezident?“ ptám se.
Prezident je… Takovej slabej. Samá svoboda a podobný nesmysly… Nějakej Háclav Vavel. Velkej omyl. Nebejt tý zpěvačky - Karty Mubišový, ta ho hodně prosazovala, v životě by nebyl zvolenej.“
„Karta Mubišová?“ opakuji povědomé jméno…
„Jo. Ona už teda moc nezpívá, ale má v televizi ohromně populární pořad „Chcete mě?“. S těma receptama. Pokaždé vaří z jiného zvířátka…“
Rosí se mi čelo a není mi dobře. O Háclavu Vavlovi v tomto vesmíru raději nechci slyšet. „Naštěstí je silná vláda,“ pokračují zdravotní bratři. „V každý naší vládě je vždycky ĎTU - ŤSN…“
„To je co?“ koukám nechápavě.
„Ďábelská a Totalitní Unie - Ťežkoslovenská Strana Nelidová. To tady ví každé dítě. No a jestli se s ní teď dostanou do vlády ještě komunisti…“
„Tak vám garantuju, že už nebudete potřebovat takový nemocnice, jako je tahle. Oni se už o to postarají…“
„Jo!“ přikyvují oba.
„Hele chlapi, je to nutný, ta nakažená transfuze? To už ani nebudete moct použít moje orgány k transplantaci!“ snažím se vyhnout neléčitelné nákaze. Pořád doufám, že se mi odtud podaří dostat. Oba se na mě podívají naprosto nechápavě.
Vysvětluju jim: „Transplantace přece zachraňuje život a nakaženýma orgánama…“
Rozesmějí se: „Zachraňuje život, říkáš! Ale to my přece tady v nemocnici nemůžeme potřebovat! My jsme vzorné pracoviště!“ a ukážou na nápis „Nemocnice Nebulovka“. „Tady se nebulí, tady se umírá!“
Určitou paralelu tady cítím, konec konců je to paralelní vesmír, ale smířit se s tím nechci: „Tak jinak! Dostaňte mě zpátky do našeho prostoru! Zaplatím vám!“ ukazuju peníze.
„Šéfe, ty tady neplatěj. To je tak pro děti na hraní, do STEREOPOLŮ…“
„Dobře. Mám tady vzadu v puse zlatou korunku, vytrhněte si jí!“
„Zlato je zlato. I tady. Ale… Máme nějakou stavovskou čest! Zlato trháme z pusy až mrtvolám…“
„Kurva! Tak udělejte jednou výjimku! Mám zlato v hubě vpravo i vlevo nahoře!“
Podívají se na sebe zamyšleně: „To bychom možná mohli. Bereme vlevo nahoře. Satan s tebou. Budeme mít v neděli po mši při zpovědi v čertostele ku zlu alespoň nějaký špatný skutek!“
„A jak to uděláme? Houbičky, LSD?“
„Ne! Zkusíme tu zatáčku od Běchovic ke Kolodějím. Vemte mě tam sanitou!“
„Je třeba ze zákruty vyletět. To naše sanitka nedokáže - je pomalá, aby se už v přednemocniční péči zajistilo…“
„Chápu, chápu. Tak si někde půjčte traktor!“
Náraz, tma, ticho. Z dálky slyším nezřetelné hlasy: „Ano, vrchní sestra! Konečně! Už jde!“
„Dobrý den vespolek!“
Dvě sestry v bílém mi natřásají polštář a baví se o politice: „Tak máme po volbách, komunisti se ani nedostali do parlamentu…“
„Jsem doma, sláva!“ prožene se mi hlavou i v bezvědomí.
„Jak se k nám dostal? Víme?“ Ptá se vrchní sestra.
„Ta zatáčka od Běchovic ke Kolodějím. Další, koho tam našli, ale auto ani motorka nikde…“
„No, zaplaťpánbůh, teď už je v dobrých rukách. Tady se o něj postaráme. Jak se to vyvíjí?“
„Zpočátku dobře. Vypadalo to, že se probouzí. Ale teď nám začíná krvácet, zase upadá do bezvědomí, dokonce měl dvakrát zástavu.“
Vrchní sestra se rozhlédne a zakaboní: „To nemůžeme potřebovat, aby nám tu takhle rychle zemřel. Dejte mu heparin - deset jednotek. Má krev nulku, RH negativní. Bůh dal, bůh vzal. Připravte se k odběru, ten syn šéfa KDU-ČSL je na čekací listině na srdce a ledvinu už dost dlouho…“ pokřižuje se a podívá se mi do pusy vpravo nahoru. Má rovněž stavovskou čest, a tak si počká…
