Partička - napsala Irena Taterová

Podívejte se na mě. Pětapadesátiletý chlap, podnikatel, měl bych asi působit důstojně, ale občas si připadám jako blázen. Nevím, jak to máte vy, ale já mám totiž takovou partičku v hlavě. Chápu, možná to vůbec neznáte. Vysvětlím vám to. 

Jsem přesvědčený, že mám v hlavě skupinku…asi bych to přirovnal k pocitům. Představuji si je jako postavy. Žijí si u mě pěkně pospolu. Někdy jsou v souladu a shodnou se a jindy se zase děsně hádají. 

Třeba když je pohodička, tak to má navrch takový chlapík, který vypadá jako Belmondo. A nemusí to být pohoda, když ležím na gauči a dívám se na televizi. Třeba se děje něco akčnějšího, ale s ním všechno zvládám hravě. 

Úzkost je taková divná postava, vypadá jako Výkřik od Edvarda Muncha. 

Radost, to je malý kluk. Trochu jako já, když jsem s dědou chodil na ryby a něco jsem chytil.
Laskavost jako moje babička. Paní s bílými vlasy a modrýma očima. 

Agresivita, to je chlap jako Rambo. 

Netrpělivost zase jako naše hysterická učitelka na češtinu, když jsem opisoval a ona ječela házela po mě klíče.

Cvičení: Představte si figurky z kresleného filmu ve své nebo cizí hlavě a napište o nich příběh. Co dělají a co říkají v nějaké konkrétní situaci (v zácpě v autě, v čekárně u zubaře, na fotbalovém zápase, v divadle při komedii, tragédii, ve chvíli, kdy chcete pozvat na rande dívku svých snů (chlapce svých snů), nebo třeba v restauraci, když jíme něco opravdu lahodného nebo naopak nedobrého, zkrátka kdekoli...)

A teď vám ukáži názorně, jak ta moje partička funguje. Zaparkoval jsem u našeho domu. Vylezu z auta, jsem v pohodě, pískám si. Vládne Belmondo. Odpadla mně schůzka, takže se vracím dřív, než jsem měl v plánu. Odemykám dveře, ale není zamčeno. Zvláštní. 

Ráno jsem odcházel poslední a určitě jsem zamknul. Že by zloděj? Belmonda okamžitě vystrčila úzkost. Pomalu se pohybuji po bytě, nikde nikdo. Otevřu dveře do ložnice.
„Věro!“ 

Vidím svoji manželku v objetí kamaráda Jardy. Chvíli jen konsternovaně stojím a oni konsternovaně leží. 

„Miláčku!“ vykřikne Věra. 

Já ti dám miláčka! Muncha okamžitě hrubě odstrčí Rambo. Nikdo neodporuje, Rambo stojí v bojovné pozici. Věra se krčí pod dekou v posteli, Jarda nahý vyskakuje. Zalekl se. Tahle mě nezná. Prosmýkne se okolo mě, ale ke vchodovým dveřím nemůže. Běží k otevřenému oknu, vyskočí. Já za ním, Rambo řídí celou bojovou akci. 

Podívám se z okna, Jarda visí na římse. 

Netrpělivost – histerická učitelka zaječí a přebírá velení. 

„Klepni ho přes ruce! Ať spadne! Zaslouží si to!“ 

Už napřahuji ruku, ale vtom se do popředí, k mému a určitě i Jardově údivu, dostává laskavost, jako moje laskavá a trpělivá babička. Podávám Jardovi ruku.
Ale vždycky když jsem nervózní, mám vlhké ruce. Jarda se neudrží a padá dolů.

O čtrnáct dní později
Vcházím do budovy nemocnice. Vždycky jsem tady cítil úzkost, ale teď je v popředí radost. Ten malý kluk se směje a občas se vymění s Belmondem.
Vstupuji do bílého pokoje, kde snad jediná jiná barva jsou Jardovy vlasy a oči. Tázavě se na mě dívá. Má nohu v sádře, obvazy okolo hlavy.
„Promiň,“ šeptá.
„Nemusíš se omlouvat, kamaráde. Vlastně jsi mně pomohl. Já mám naprostý klid. Chodím do hospody, kdy se mně zachce. K večeři si dám klidně vepřové koleno a nikdo mě nekritizuje. O víkendu chodím na ryby. To je paráda. A hlavně jsem se zbavil sešitu. Ten teď budeš mít ty.“
„Cože?“ ptá se zděšeně Jarda. „Jaký sešit?“
„To je takový sešit, kam Věra píše úkoly. Měl jsem tam napsané všechno, co mám udělat. Třeba natřít futra, vymalovat předsíň, opravit poličku v kuchyni. Děsný. Rád ti ho přenechám!“
Můj bývalý kamarád se na mě zděšeně dívá. 

Zvednu ruku na pozdrav a spokojeně odcházím. Malý kluk sedí na klíně Belmondovi. Spiklenecky se na sebe podívají a pak se začnou oba chechtat.