Krucinál, proč ta ženská tak řve?! Je mi jasný, že ten bordel, co tu teď děláme, pro ty lidi tady není nic příjemnýho. Ale já si to nevymyslel jet v noci přes město. Ta Gertruda to už ale přehání. Ani jí není rozumět, jaká je tu ozvěna. Největší rachot byl před hodinou, když jsme sem najížděli, proč, kurva, ty vepředu nejedou, asi technickej problém. Když byla blíž, zahlíd jsem ji přes okýnko, je trochu podobná té mé. Ta je sice taky někdy hysterická, ale takhle strašně na mě neřvala, ani když jsem se na ní sápal po oslavě u Sergeje. Měl jsem v sobě celou flašku vodky. Ale nejsem debil, druhej den jsem ji koupil karafiáty a tu hořkou čokoládu s obrázkem Kremlu, kterou má tak ráda.
Takhle je ale fakt vytočená. Co sme tak strašnýho udělali, probudili jsme jí mimino? To by ale byla u něj. Jak by se asi německy řeklo „běžte spát, za pár hodin budem pryč“?
Nechápu, proč jsme dostali rozkaz jet na noc přes město. To se snad během našeho německého cvičení zatím nestalo.
Kámoš Voloďa sedí vedle mě a hlučně baví nás všechny, teda hlavně sebe. Jde z něj jedna oplzlost za druhou, právě na adresu tý řvoucí ženský na chodníku. Jo, taky jsem se smál, ale už je jak kolovrátek. „Du se vychcat,“ zahlásím, a lezu z tanku ven. Ale jediný, co teď chci, je mít chvilku klid a podívat se na hvězdy. Vzpomínám, jak jsme je sledovali s dědou. Měl jsem ho rád.
Kámoš Voloďa sedí vedle mě a hlučně baví nás všechny, teda hlavně sebe. Jde z něj jedna oplzlost za druhou, právě na adresu tý řvoucí ženský na chodníku. Jo, taky jsem se smál, ale už je jak kolovrátek. „Du se vychcat,“ zahlásím, a lezu z tanku ven. Ale jediný, co teď chci, je mít chvilku klid a podívat se na hvězdy. Vzpomínám, jak jsme je sledovali s dědou. Měl jsem ho rád.
„Niko, tamhle je velká medvědice,“ říkal mi, když mi bylo tak osm devět. „A teď prstem namaluj přes támhlety dvě její hvězdy čáru a protáhni ji dál. To jasně zářící je Polárka, podle ní mořeplavci určovali sever, víš? A taky je součástí malé medvědice. Ta velká chrání tu malou před nebezpečím. Tak to má v životě být, tak je to správné. Chápeš, Niko?“
Děda loni umřel. Vždycky, když vidím hvězdy, tak si na něj vzpomenu.
Kdyby aspoň ta ženská tolik furt neječela, to už je snad půlhodina.
Zpráva z archivu: V prvních týdnech invaze roku 1968 zahynulo nejméně 116 vojáků okupačních armád. Z řad úmrtí sovětských vojáků je bezpečně prokázáno pět sebevražd. Jedním z nich byl dvacetiletý Nikolaj Vasilijev, vojín 2. tankové divize, která operovala na Karlovarsku.
Kdyby aspoň ta ženská tolik furt neječela, to už je snad půlhodina.
Ty další okna se rozsvěcujou ne kvůli nám, ale teď kvůli ní, vzbudila celou ulici! My budem zejtra zpátky v kasárnách, ale jí sousedi určitě pěkně poděkujou.
Ohlídnu se a vidím, že dole už se srocujou další. Lidi, běžte spát. Rozhodnu se jít k ní, samopal si dávám na záda, abych ji nevyděsil. Rukama dělám gesto, že může být v klidu a že ani já z tý situaci nejsem nijak nadšenej. Německy neumím, jenom pozdravit a tak mluvím pomalu, třeba mě pochopí:
„Guten tag, nevím proč jsme se tu zasekli. Ráno budem pryč.“
Trochu se zklidnila, ale v obličeji je pořád rudá vzteky.
Trochu se zklidnila, ale v obličeji je pořád rudá vzteky.
Když na mě spustí plynou ruštinou, bleskne mi hlavou, jak je možný, že Němka umí tak dobře rusky, jen s lehkým přízvukem: „Jak to, že jste napadli naši zemi, mysleli jsme, že jste naši přátelé. Chtěli jsme jen žít svobodně.“
Aha, došlo k omylu.
Aha, došlo k omylu.
„Paní, to je jen cvičení,“ směju se na ní. „Zítra budem pryč. Dostali jsme rozkaz se přemístit s naší rotou za Zwickau. Kdyby sme se nezasekli v týhle ulici…“
„Zwickau je v Německu,“ skáče mi rozčileně do řeči. „Asi osmdesát kilometrů na sever. Tohle jsou Karlovy Vary, Československo! A nejste na žádným cvičení, vy jste nás přepadli. Pusťte si rádio, když vám vaši velitelé lžou...“
Hlavou mi okamžitě proběhne, že mi při včerejším přesunu hvězdy skutečně neseděly s tím, co nám tvrdil poručík. My opravdu jeli na opačný směr! Ta žena má pravdu.
„Zwickau je v Německu,“ skáče mi rozčileně do řeči. „Asi osmdesát kilometrů na sever. Tohle jsou Karlovy Vary, Československo! A nejste na žádným cvičení, vy jste nás přepadli. Pusťte si rádio, když vám vaši velitelé lžou...“
Hlavou mi okamžitě proběhne, že mi při včerejším přesunu hvězdy skutečně neseděly s tím, co nám tvrdil poručík. My opravdu jeli na opačný směr! Ta žena má pravdu.
„Izvinitě,“ odpotácím se zpět k našemu tanku.
A co je tohle? Vytřeštím oči na bílé čáry, které na něj někdo mezitím z boku nakreslil.
Hakenkrajc!
Co se to proboha stalo? Co nám to vládne za grázly?
O Československu jsem slyšel od táty, tolikrát mi vyprávěl historky o pekle na Dukle a jak pak vjeli do Prahy, kde jim lidi nadšeně děkovali za osvobození… od nacistů. Táta pokaždé zářil hrdostí.
Co mu po návratu řeknu? Tati, ty jsi byl osvoboditel a já okupant.
Zpráva z archivu: V prvních týdnech invaze roku 1968 zahynulo nejméně 116 vojáků okupačních armád. Z řad úmrtí sovětských vojáků je bezpečně prokázáno pět sebevražd. Jedním z nich byl dvacetiletý Nikolaj Vasilijev, vojín 2. tankové divize, která operovala na Karlovarsku.
