"Cože?" odvětil jsem.
"Dej mi mobil," opakuje.
"Ne. Nechci ti dát svůj mobil."
"Dělej, dej mi ho," naléhavěji se do mě naváží.
"Nedám ti mobil," trvám na svém.
Nakonec muž se smíchem plácne rukama o klín a odsekne: "Dobře, tak ne, no."
Po krátké chvíli se ale celá situace opakuje. Muž do mě zase strká a říká:
"Hej, hej! Dej mi ten mobil. Já jsem fakt magor, dej mi ho, nebo ti něco udělám."
I já trvám na svém: "Nedám ti ten mobil. Nech mě být."
Ale muž přitvrzuje: "Neblbni, prostě mi ho dej, nebo ti něco udělám."
Moc možností nemám. Jsem v pasti. Sedím u okénka a jediná úniková cesta vede přes klín toho muže. Rozhodnu se o poslední záchranu, která se doporučuje dětem ve škole, co dělat v takové situace. Volám nahlas do autobusu: "Prosím pomoc, chce mě okrást, chce mi vzít mobil. Pomozte mi prosím!"
Nic se ale neděje. Otočí se několik cestujících, chvíli si nás prohlíží, ale poté se otočí zpět a dále si nás nevšímají.
Muž vzápětí do autobusu hlasitě zavrávorá: "Já se ho jen ptal, kolik je hodin."
Srdce mi buší, hledám cesty, jak z celé situace ven. Už ale další cesty nevidím. Mé myšlenky opět přerušuje muž: "Nech toho, dej mi ten mobil. Dělej! Něco ti udělám."
Napadá mě další a snad jediné řešení, smlouvání: "Dobře. Když vystoupíš, nikam vás nenahlásím. Nechám to být, ale prosím vystup."
Na to ale muž říká: "Ne, já jedu až na Florenc."
Opakuji návrh, který mě v mé hlavě může jako jediný zachránit, aby mi nevzal mobil a nechal mě být: "Vystup tady na další zastávce a nechám to být, ale vystup."
On ale opakuje: "Ne, já jedu na Florenc, nebudu tady vystupovat."
Situace je patová. Jak uniknout? Můžu to ještě obrátit. Říkám: "Dobře, tak vystoupím já a necháte mě být."
Muž překvapuje, odpovídá mi: "Jo, dělej si co chceš. Já jedu na Florenc."
Následuje pár minut napjatého ticha, zvláštní atmosféry mezi mnou, mužem a snad i cestujícími v autobuse. Alespoň v to doufám, že věří mně a ne muži. Jen asi nemají odvahu něco udělat a zastat se mě. Ale snad mi věří, že mě skutečně chce okrást. Snad nevěří tomu, že bych volal do autobusu něco takového, jen tak.
Zastavujeme na zastávce. Obkračuji muže, čekám, že mě chytí a stáhne zpět na sedačku. To on ale nedělá a pouští mě ven ke dveřím, z jeho dosahu.
Ku mému překvapení, úlevě a štěstí vystupuji z autobusu. V hlavě ale vím, že taková situace je příliš radostná, než aby mě nechal jít jen tak. To přece nedává smysl. Napadá mě, jak se ke mně ještě může dostat. Vystoupí určitě za mnou, říkám si.
Autobus stojí na zastávce, já venku z něj o pár dveří od těch, ze kterých jsem vystoupil dál.
Autobus stojí na zastávce, já venku z něj o pár dveří od těch, ze kterých jsem vystoupil dál.
Jsem připraven naskočit hned zpátky. Rozezní se signál zavírání dveří, stále nic, nikdo nevystupuje. Ozve se zvuk zavírání dveří a z nich se objeví muž vyskakující ven.
V tom okamžiku, co se tak děje, já naskakuji na poslední chvíli dovnitř.
Dveře se zavírají, autobus se rozjíždí, já se ohlédnu zpět a vidím muže venku, jak se směje a rozhazuje rukama.
Jsem udýchaný, plný adrenalinu. Cestující na mě koukají a prohlíží si mě.
Já nahlas a velmi rozklepaným hlasem říkám: "On, mě chtěl okrást. Chtěl mi vzít mobil."
Nikdo na to ale nereaguje. Jen si mě dále prohlíží.
Sedám si do autobusu někam na sedačku a klepu se. Jedu na Florenc.
Nikdo na to ale nereaguje. Jen si mě dále prohlíží.
Sedám si do autobusu někam na sedačku a klepu se. Jedu na Florenc.
Už ale nejedu tam, kam jsem původně chtěl. Jedu na policejní stanici.
Původní verze:
Zlý čin
V mých 15-ti letech jsem prožíval pubertu poklidněji, než mnoho mých vrstevníků. Jedna událost jinak klidné období ale významně narušila. Byl jsem tehdy členem skautského oddílu, který se aktivně účastnil mnoha různých akcí. Jednou z nich byl i koncert sboru kamarádek ze spřáteleného oddílu, na který jsem se jednoho prosincového večera vypravil. Když jsem čekal na autobusové zastávce, všiml jsem si, že si mě prohlíží podivně vypadající člověk. Příliš jsem to neřešil a dál jsem poslouchal skupinu Nirvana z mých bílých sluchátek.
Když přijel autobus, sedl jsem si na zadní sedačky tak, abych mohl koukat z okénka. Podivný muž si sedl vedle mě, čímž způsobil, že bych ho musel obcházet, když budu chtít vystoupit. Nebyl jsem z toho příliš nadšený, ale situaci jsem neřešil a jel dále.
Po pár zastávkách do mě muž strčil. Vyndal jsem si sluchátka a čekal, že se zeptá na nějakou hloupost, jako kam autobus jede. On ale řekl „dej mi telefon“. Uvědomoval jsem si, že telefon nemám příliš zabezpečen a může se dostat do mého googlu účtu a podobně, což jsem nechtěl. Já odpověděl tedy, že mu jej nedám. Možná moji vzdorovitost způsobila i nálada tvrdohlavých textů grungové Nirvany. Požadavek muž zopakoval s větší naléhavostí. Dej mi telefon! I já zopakoval, že mu jej nedám.
Pokračoval tedy, že mi něco udělá, když mu jej nedám, řekl, že je magor. V tu chvíli jsem si začal vážně uvědomovat vážnost situace. Vykřikl jsem do autobusu ve kterém jelo několik dalších lidí „tento muž mě chce okrást, chce mi vzít mobil, prosím pomozte mi!“. Všichni cestující ale seděli dál, jen se ohlédli a nikdo nějak nereagoval. Muž po chvíli zařval na autobus. Já se jen ptal kolik je hodin!
Muž opět po chvíli zopakoval požadavek, ať přestanu blbnout a dám mu ten mobil. Já mu řekl, ať vystoupí na další zastávce a nechá mě být. Že vše přejdu a nebudu jej hlásit, ale musí vystoupit. On odmítl, že chce jet dále na konečnou, kam jsem mířil i já. Tak jsem navrhl, že já vystoupím a nechá mě být. S tím překvapivě souhlasil. Mlčky jsme dojeli na další zastávku, kde mě kupodivu kolem sebe nechal projít, a já jsem podle domluvy z autobusu vystoupil.
Čekal jsem ale že to nepůjde tak snadno. Věděl jsem, že mě nenechá jít. Pozorně jsem ze zastávky sledoval dveře, a v momentě když se zavírali muž na poslední chvíli vyskočil a já, jak jsem to plánoval, na poslední chvíli naskočil zase do autobusu zpět. Autobus se rozjel a já mu tak ujel. Další hodiny jsem strávil popisem činu na policejní stanici.
Dostala se ke mně později při policejním výslechu také informace, že se muž k činu přiznal se slovy „jo, ten vyvázl“. Dozvěděl jsem také, že za jiné činy, při kterých své jiné oběti například bodl jehlou anebo hrozil nožem, byl muž zatčen a půjde do vězení. Byl jsem prý jediná z pěti obětí, která mu vyvázla bez poškození a bez ukradené věci.
Původní verze:
Zlý čin
V mých 15-ti letech jsem prožíval pubertu poklidněji, než mnoho mých vrstevníků. Jedna událost jinak klidné období ale významně narušila. Byl jsem tehdy členem skautského oddílu, který se aktivně účastnil mnoha různých akcí. Jednou z nich byl i koncert sboru kamarádek ze spřáteleného oddílu, na který jsem se jednoho prosincového večera vypravil. Když jsem čekal na autobusové zastávce, všiml jsem si, že si mě prohlíží podivně vypadající člověk. Příliš jsem to neřešil a dál jsem poslouchal skupinu Nirvana z mých bílých sluchátek.
Když přijel autobus, sedl jsem si na zadní sedačky tak, abych mohl koukat z okénka. Podivný muž si sedl vedle mě, čímž způsobil, že bych ho musel obcházet, když budu chtít vystoupit. Nebyl jsem z toho příliš nadšený, ale situaci jsem neřešil a jel dále.
Po pár zastávkách do mě muž strčil. Vyndal jsem si sluchátka a čekal, že se zeptá na nějakou hloupost, jako kam autobus jede. On ale řekl „dej mi telefon“. Uvědomoval jsem si, že telefon nemám příliš zabezpečen a může se dostat do mého googlu účtu a podobně, což jsem nechtěl. Já odpověděl tedy, že mu jej nedám. Možná moji vzdorovitost způsobila i nálada tvrdohlavých textů grungové Nirvany. Požadavek muž zopakoval s větší naléhavostí. Dej mi telefon! I já zopakoval, že mu jej nedám.
Pokračoval tedy, že mi něco udělá, když mu jej nedám, řekl, že je magor. V tu chvíli jsem si začal vážně uvědomovat vážnost situace. Vykřikl jsem do autobusu ve kterém jelo několik dalších lidí „tento muž mě chce okrást, chce mi vzít mobil, prosím pomozte mi!“. Všichni cestující ale seděli dál, jen se ohlédli a nikdo nějak nereagoval. Muž po chvíli zařval na autobus. Já se jen ptal kolik je hodin!
Muž opět po chvíli zopakoval požadavek, ať přestanu blbnout a dám mu ten mobil. Já mu řekl, ať vystoupí na další zastávce a nechá mě být. Že vše přejdu a nebudu jej hlásit, ale musí vystoupit. On odmítl, že chce jet dále na konečnou, kam jsem mířil i já. Tak jsem navrhl, že já vystoupím a nechá mě být. S tím překvapivě souhlasil. Mlčky jsme dojeli na další zastávku, kde mě kupodivu kolem sebe nechal projít, a já jsem podle domluvy z autobusu vystoupil.
Čekal jsem ale že to nepůjde tak snadno. Věděl jsem, že mě nenechá jít. Pozorně jsem ze zastávky sledoval dveře, a v momentě když se zavírali muž na poslední chvíli vyskočil a já, jak jsem to plánoval, na poslední chvíli naskočil zase do autobusu zpět. Autobus se rozjel a já mu tak ujel. Další hodiny jsem strávil popisem činu na policejní stanici.
Dostala se ke mně později při policejním výslechu také informace, že se muž k činu přiznal se slovy „jo, ten vyvázl“. Dozvěděl jsem také, že za jiné činy, při kterých své jiné oběti například bodl jehlou anebo hrozil nožem, byl muž zatčen a půjde do vězení. Byl jsem prý jediná z pěti obětí, která mu vyvázla bez poškození a bez ukradené věci.
