„Představte si, slečno Jarmilo, že jsem se dal na dráhu spisovatele. Jsem v on-line kurzu tvůrčího psaní.“
„Jo? A už jste napsal nějakou knihu?“ ptám se.
„Bohužel, zatím ne. Ono to není jen tak psát povídky nebo román. Můžete napsat třba skvělé věci, ale skončí tak akorát v šuplíku nebo je čtete právě v tom kurzu. To víte, nikdo vás nezná. Nejhorší to mají neznámí autoři. Kdejakej herec napíše nějakou slátaninu a nakladatelství se o něj poperou, protože se jako známá figura snadno prodá, ale my?“
„A jak psaní jde vám? Tady nalevo od páteře máte nějakou zatuhlinu, to chce rozmasírovat. Chcete, abych přitlačila? Můžu?“
„Jasně, jen mi dejte do těla. Však to máte zaplaceno.“
Blbec tlustej. Právě, kdyby nesolil, tak se na ty jeho záda zvysoka… myslím si v duchu. „No, zas tak dobře placená nejsem, pane Kot. Ve městě bych si mohla klidně říct dvakrát tolik, ale tady na dědině… Máte štěstí, že k vám jdu ráda,“ lžu, jako když tiskne. Kdybych ty prachy nepotřebovala tak mě neuvidí.
„A kdybych vám přinesla něco, co jsem napsala já, podíval byste se na to? Opravil, vylepšil, co? Když jste teď ten pan spisovatel,“ kuju železo.
„Tak zkusit to můžu. A co píšete?“
„Nic vymyšleného. To mi nejde. Historky ze života, nic moc.“
„Tak mně něco pošlete mejlem a já se na to podívám,“ chytil se Kot.
„Fajn. A příště zase v pondělí ve dvě?“
„Určitě. A děkuju.“
„Teď nevstávejte. Zůstaňte pod dekou aspoň čtvrt hodiny. Nashle. A mrkněte na poštu, pošlu vám to hned,“ ještě volám ode dveří.
Je neuvěřitelné, co ten Kot z mých pár poznámek a nesourodých vět dokázal udělat. Super! Hltala jsem povídky jedním dechem a také hned rozeslala všem svým známým a kamarádkám.
„Teda Jarmilo, to je pecka. To jsi fakt psala sama?“
„Jasně že sama,“ odpovídám už asi podesáté na všechny strany.
„Ale ony jsou tyhle povídky ze života fakt dobré, stálo by za knižní vydání,“ radí mi Zdena. „Víš co, já znám jednu redaktorku v nakladatelství a ta má na svou šéfovou velký vliv. Třeba by to byla cesta. Já jí tvé povídky pošlu a uvidíme,“ nadšeně mi Zdena nabízí.“
„Tak jo. To by bylo bezva,“ souhlasím.
Uběhl necelý půlrok a můj klient Kot mi napsal asi patnáct povídek. Jedna lepší než druhá. Já mu jen nosila své zážitky, ještě že mám na ně pamatováka.
A pak se stalo něco úžasného. Zrodila se knížka. Autor: JARMILA KUŽELNÁ – Název: TOHLE SE MOHLO STÁT JENOM MNĚ.
O autorství nějakého Kota ani zmínka. Přesně jak jsem chtěla. Přece se nebudu s tím dědkem dělit. Masíruju ho vlastně se slevou tak co. Když se o knize dozvěděl, vyrukoval s výčitkou. Odbyla jsem ho. Já mám knihu, on má prd. A ať si najde jinou levnou masérku, když je tak chytrej.
Zadání:
Příběh očima antihrdiny (očima člověka, kterého nemám rád)
JARMILA – jak se stalo, že se z Jarmily stala taková vypočítavá osoba
Jarmila Kuželná se narodila s oční vadou. Odhalil ji až čas. Viděla, ale viděla špatně. Nakrátko skoro vůbec a na dálku hodně rozmazaně. Když četla, tak jedině s lupou. V cizím prostředí se mohla pohybovat buď s doprovodem, nebo jako slepci s bílou holí. Tenhle hendikep vyrovnávala dobrým sluchem, ještě lepším „pamatovákem“ a kulometnou dávkou slov. Věcem světa moc nerozuměla, ale okecat dokázala všechno. Pozorně naslouchala, co kdo říká, o kom a o čem se mluví, kdo, kde, s kým, za co jak a proč. Jaké moře omývá západní břehy Francie, netušila, ale kolik milenců měla v životě manželka jejich souseda, věděla přesně, možná i s daty jejich narození. Okolím byla vnímána jako postižená, tedy přesněji slabozraká místní drbna. Kvůli očím pobírala invalidní důchod a přivydělávala si poskytováním masáží.
Hendikep, s tím spojená nejistá chůze a další neduhy byly příčinou šikany spolužáků během základní školy. Už tenkrát v ní pomalu uzrávalo přesvědčení, že když si bude pamatovat, co jí kdo kdy udělal nepěkného, najde se příležitost pro mstu. Pamatovala si nejen křivdy páchané jí, ale i vše co zaslechla či vypozorovala o lidech kolem sebe.
Její otec zemřel, sotva opustila lavice místní obecné školy. Zůstala sama s matkou, přísnou katoličkou modlící se nejméně pětkrát denně a pochopitelně tak musela činit i Jarmila.
Matka byla na dceru přísná. I v její dospělosti kontrolovala každý její krok, každý skutek, skoro každou myšlenku. Na veřejnosti se matka nahlas pohoršovala nad vším, co by se mohlo nelíbit Pánu Bohu, za dveřmi domu se však ozývaly hlasité série velmi sprostých hrubě vulgárních nadávek, které se draly ven, na chodník, ke kapli, k obchodu, k sousedům. Hádaly se spolu nikoli o principy, ale o malichernosti. Na veřejnosti chodily ruku v ruce.
Několik Jarmiliných pokusů o navázání vztahu matka vždy rázně uťala. „Všichni muži jsou nebezpeční. Myslí jen a jen na to, jak tě dostat do postele a pak se na tebe, víš co!“ Varovala vždy a poslušná Jarmila srazila paty.
Těžko říct, jaký vliv tohle prostředí mělo doopravdy na Jarmilu, ale postupně v ní vyklíčilo přesvědčení, že když Bůh potrestal postižením a despotickou matkou ji, má ona právo urvat pro sebe vše, co jí možnosti naservírují. Jen co matka odešla na věčnost za svým manželem, Jarmila se konečně svobodně nadechla. Chovala se k lidem mile, ale ve skutečnosti měla ráda málokoho a zákeřnost jí vyhovovala jako nějaká kompenzační pomůcka. Byla si vědomá toho, že lidé se na ni dívají jako na člověka s postižením, na kterého je třeba brát ohledy a Jarmila tenhle fakt bezohledně využívala.
