,,Ale paní doktorko, to jsme už dělaly, vyděšeně odvětím, při pomyšlení, co to obnáší.“
,,No právě, po padesátce už je čas na další.“
Stojím uprostřed ordinace, jako vystřižené ze sedmdesátek. Šedé, plechové, registrační skříňky se snaží rozveselit barevnými zelenožlutými kolážemi sestavenými z geometrických tvarů. ,,Ta paní rozhodně nemíní investovat do zařízení, nezbylo by ji asi na hory a moře, prolétne mi hlavou.“ Čekám, až mi podá něco, kam ten odběr odeberu, až se od ní odeberu k odběru.
Chvíli na sebe koukáme, modré a hnědé oči se do sebe zaklesnou a já hlesnu.
,,Můžete mi, prosím, dát tu krabičku k odběru?“
,,Kupte si ji v lékárně,“ odsekne. ,,Mrcha jedna lakomá, minule mi ji dala a věřím, že v jiných ordinacích ji rozdávají,“ procedím neslyšně mezi pevně stisknutými zuby.
Poskytla mi pouze papírový návod, jak ten poklad odebrat.
Studovala jsem návod cestou v MHD tak, aby nikdo neviděl, co to studuji. Vedle mě si přisedl fešný mladík, takový ten in a cool. Krátce střižené vlasy, plnovous, delší béžový kabát, úzké kárové kalhoty, nízké ponožky ve špičatých botách. Out fit alá všechno je krapet těsné. Mně tyhle týpci připadají jako rozverní Irové. Chtěla jsem nerušeně vše dočíst, trošku jsem přiložila okraje papíru k sobě, ale táák nenápadně, že si mladík začal všímat, co čtu. Rychle jsem návod schovala, ale ve vzduchu už visela jeho slova. ,,S tím nadělá, cavyky, baba jedna. Jakoby šlo o zlatý grál a přitom jde určitě o úplný hovno.“ Nechala jsem jeho nevyřčená slova viset v šalině a rychle vystoupila.
V lékárně jsem lehce přibrzdila už při vstupu. Vlevo u přepážky stál statný lékárník, takový Bruce Willis, ale s vlasy. S ním bych ráda udělala nějaký odběr kdykoli, kdekoli a kde čeho, ale teď fakt ne. Čekala jsem na slečnu u pravé přepážky chozením mezi regály. Regály se spoustou doplňků, nezbytných zbytečností, barevných krabiček, skleniček, tubiček a všeho možného, co určitě potřebujeme k žití a přežití. ,,Jak bez toho všeho dokážou, dokážeme, vůbec být? Brblala jsem si pro sebe s ironickým úšklebkem.
Z lékárny jsem se odcházela s myšlenkou: Už abych byla s návodem i plastovou krabičkou s uzávěrem nemocničně zelené barvy o samotě.
Kdy asi bude ten správný moment? To bylo jasné, nejlépe po ránu. A co dál píšou? Krabičku s odběrem uchovejte v lednici nejdéle sedm dní. Odebráno, uloženo. Po pár dnech jsem měla v plánu vyrazit s odběrem.
Otevřu lednici, je velmi prostorná a často poloprázdná. Krabička se zeleně nemocničním víčkem se osamoceně povaluje na jedné z polic lednice.
Potvrzeno, zpečetěno. V té lednici je velký hovno.
,,Můžete mi, prosím, dát tu krabičku k odběru?“
,,Kupte si ji v lékárně,“ odsekne. ,,Mrcha jedna lakomá, minule mi ji dala a věřím, že v jiných ordinacích ji rozdávají,“ procedím neslyšně mezi pevně stisknutými zuby.
Poskytla mi pouze papírový návod, jak ten poklad odebrat.
Studovala jsem návod cestou v MHD tak, aby nikdo neviděl, co to studuji. Vedle mě si přisedl fešný mladík, takový ten in a cool. Krátce střižené vlasy, plnovous, delší béžový kabát, úzké kárové kalhoty, nízké ponožky ve špičatých botách. Out fit alá všechno je krapet těsné. Mně tyhle týpci připadají jako rozverní Irové. Chtěla jsem nerušeně vše dočíst, trošku jsem přiložila okraje papíru k sobě, ale táák nenápadně, že si mladík začal všímat, co čtu. Rychle jsem návod schovala, ale ve vzduchu už visela jeho slova. ,,S tím nadělá, cavyky, baba jedna. Jakoby šlo o zlatý grál a přitom jde určitě o úplný hovno.“ Nechala jsem jeho nevyřčená slova viset v šalině a rychle vystoupila.
V lékárně jsem lehce přibrzdila už při vstupu. Vlevo u přepážky stál statný lékárník, takový Bruce Willis, ale s vlasy. S ním bych ráda udělala nějaký odběr kdykoli, kdekoli a kde čeho, ale teď fakt ne. Čekala jsem na slečnu u pravé přepážky chozením mezi regály. Regály se spoustou doplňků, nezbytných zbytečností, barevných krabiček, skleniček, tubiček a všeho možného, co určitě potřebujeme k žití a přežití. ,,Jak bez toho všeho dokážou, dokážeme, vůbec být? Brblala jsem si pro sebe s ironickým úšklebkem.
Z lékárny jsem se odcházela s myšlenkou: Už abych byla s návodem i plastovou krabičkou s uzávěrem nemocničně zelené barvy o samotě.
Kdy asi bude ten správný moment? To bylo jasné, nejlépe po ránu. A co dál píšou? Krabičku s odběrem uchovejte v lednici nejdéle sedm dní. Odebráno, uloženo. Po pár dnech jsem měla v plánu vyrazit s odběrem.
Otevřu lednici, je velmi prostorná a často poloprázdná. Krabička se zeleně nemocničním víčkem se osamoceně povaluje na jedné z polic lednice.
Potvrzeno, zpečetěno. V té lednici je velký hovno.
