Druhá se k ní naklonila tak blízko, že se dotýkaly: „Je to tvůj úděl. Stvořila jsi je. Z hlíny a vody. Pamatuješ? Chránila jsi je a oni tě teď znovu potřebují.“
„Trpěla jsem už pro ně dost. Tam na Kavkaze. Už nechci,“ vzpírala se duše.
„Tentokrát to nebude takové,“ řekla měkce ta druhá. „Jen jeden den na kříži a pak se sem vrátíš.“
„Kdo z nich si pamatuje, že jsem je stvořila,“ povzdechla si první a znělo to vyčítavě. „Věří, že to byl Bůh.“
„Co záleží na jménech, které jsi nosila. Teď budeš Jesua,“ řekla rozhodně ta druhá, „syn Boží. Dáš jim novou naději a víru ve spasení. Nikdo na tebe už nikdy nezapomene. Nebudeš tam sama. Já tam budu s tebou. Je rozhodnuto. Už mám i jméno. Maří Magdalena.“
