„Ahoj, čím posloužím?“ Vzhlédl jsem od regálu s konservami. Na půl metru ode mně stál hromotluk. Dva metry, sto dvacet kilo, vousy po hruď, vlasy kopírovaly neučesaného Krakonoše. Až jsem se lekl. Jeho i tykání.
„Ahoj. Chci něco na jídlo, na večeři. Rohlíky, něco na ně a pivo, nebo dvě.“
„Nou problém,“ říkala hora. „Až budeš chtít platit, houkni. Jestli chceš salám, ten ti nakrájím, navážím, zabalím. Až u pultu.“ Osaměl jsem mezi zbožím. Chlápek zmizel kdesi vzadu. Bylo po tři čtvrtě na pět. V pět prodejna podle cedule zavírala.
Do košíku jsem nakladl, co jsem potřeboval, a přesunul se k pultu. Z místnosti pro personál nebo skladu, spíše vše v jednom, se ozývala kytara a něžný dívčí hlas.
„Dneska už mě fóry ňák nejdou přes pysky…“, nějak ten hlásek k drsňácké Ryvolovce, Bedna od whisky, nešel. Ani akordy nebyly přehmatávány plynule, přesto jako celek to znělo mile. Stačilo zavřít oči a byl jsem u táboráku. Polohlasně jsem si Bednu broukal spolu s uskladněným hlasem.
„Všechno?“ vytrhl mě ze snění Krakonošův chraplák.
„Jo. Ještě ten salám, asi turisťák. Tak dvacet deka, klidně v celku.“ Kytara stále zněla. Takže hraje ona. „Pěkně zpívá,“ chválil jsem tajemnou zpěvačku.
„A nejen to. Šak jestli chceš, pojď. Můžeš si zahudlat s náma. Stejně zavírám.“ Na kytaru sem tam brnkám, cítil jsem touhu posedět a zazpívat si. Ten hromotluk je asi docela fajn chlap, říkal jsem si.
„Tak jo. A pivo bych si mohl otevřít? Mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít.“
„Jasně. Kozla? Tak běž, já to přinesu. Jo počkej, ještě ten nákup. To máme…“ Pokladna zarachotila, zaplatil jsem a váhavě šel kolem pultu s uzeninou za hlasem.
No páni. Taková pěkná holka. Blondýnka s pomněnkovýma očima a ten úsměv… Do té bych se uměl hned zamilovat, šlo mi myslí.
„Ahoj,“ nabídl jsem svou ruku k pozdravu. Mě sem pozval…“
„Caryn? Ahoj. Zuzana. Klidně mně říkej Zuzi.“
„On je, myslím Caryn, tady vedoucím?“
„Ne, to ne. Tady šéfuje jeho družka, Jana Chytrá. On je bez práce a jí tady vypomáhá. A jmenuje se Cyril. Caryn je přezdívka.“
„Aha. A ona je kde?“
„Co já vím? Asi s děckem doma. Ona je tu dopoledne, to je ta její malá ve školce, a on prodává odpoledne.“
„To dítě je jejich? Myslím Caryna?“ překvapoval jsem sám sebe, jak jsem zvědavý. Někde vzadu v mysli už jsem kul plán, že když Caryn má družku, tak Zuzi je volná.
„Asi jo, já nevím. Proč tě to zajímá?“ zajímala se Zuzana.
„Jen tak. Pěkně hraješ. A zpíváš.“
„Jo?“
„Jo. Zahraj něco.“
A co? Co znáš?“
„To je jedno. Něco dej, třeba se chytnu,“ sliboval jsem.
„Když měsíc rozlije, světlo své po kraji…“ spustila Zuzi a já se hned přidal. Do toho do skladu vstoupil Caryn a s jeho dunivým hlasem písnička zhrubla. To nic neměnilo na faktu, že vládla uvolněná pohodová nálada živená pivem a písněmi. Po pár evergreenech jsem sám vzal kytaru do dlaní.
Během hraní mě začalo být jasnější, proč tam Zuzana vlastně je. Caryn seděl vedle ní. Měl poměrně neposedné ruce spočívající hned tu a hned onde na Zuzanině těle. Do toho pár pusinek a věděl jsem, že nejen že mám utrum, ale šéfka Jana by se asi hodně divila.
Večírek v samoobsluze mohl pomalu skončit, bylo devět pryč a já už se zvedal, když na zamčené dveře prodejny někdo divoce zabušil.
„Ty hajzle, otevři. Já vím, že jsi tam, že tam máš tu couru. Slyšíš?! Hned otevři,“ a další rány.
Kytara v klíně mi umlkla. Caryn se vymrštil jako ocelová pružina.
„Někam zalez!“ přikázal Zuzce, „A ty pojď se mnou,“ velel mně a startoval do prodejny.
„Otevři!“
„Nemůžu, někam mi zapadly klíče!“ lhal Caryn.
„Máš ji tam, že?“
„Mám tady jenom kámoše,“ Caryn se na mě otočil, „kámoše z vojny. Pijeme pivo a hrajeme na kytaru. O co ti jde?“
„Já vím, že ta coura tam je.“
„Tak hele,“ Caryn zuřil, vztekle křičel „to není žádná coura za prvé a za druhé, ona tu je s mým kámošem.“
„Otevři. Já vím, že klíče máš. Otevři!“ Bušení, lomcování klikou, kopy do drátěného skla.
„Já tě zabiju, ty svině,“ ryčel Caryn, odemkl a vtáhl svou družku Janu dovnitř.
Intuitivně jsem se skrčil. Jana se Carynovi vysmekla a běžela ke skladu. Caryn byl rychlejší. Zachytil ji a odhodil směrem k regálům. Jana v pádu hrábla za sebe, jako granát vymrštila čtvrtkilové balení hořčice ve skle po druhovi. Uhnul. Sklenice se tříštila o kovovou hranu a začínala ochucovat nebalené koblihy. Sklenic z hořčicí bylo v regále víc jak jiného zboží, ovšem jen do té chvíle. Paní Chytrá chytře brala jednu sklenici za druhou a metala je po Carynovi. Ten úspěšně uhýbal, ale pak jej jedna čtvrtkilovka, odrazem od čehosi otevřená za letu, vzala přes ucho. Dlouhé vlasy prudký náraz mírně brzdily, ale spoušti na vizáži Krakonošově nezabránily. Právě naopak. Caryn uskočil k pultu s uzeninou. Věděl, co chce vzít do ruky.
„Do boha! Tak to bude průser, to už jde hodně do tuhého,“ klepal jsem se hrůzou přikrčený za přepravkami s pivem, „oni se tu snad zabijí!“
Caryn hmátl mezi kilová závaží od decimálky. To je, panečku, jiný kalibr! Závaží Janu nezasáhlo, ale spoušť v prodejně začínala nabývat poněkud dramatických rozměrů. Co jim přišlo do rukou, to létalo, co se mohlo roztříštit, to se také tříštilo. Po chvíli byly na všem hustě kanoucí stopy hořčice plnotučné i kremžské, kečup dokresloval novou výzdobu. S třeskem se rozletěly dvě pětilitrové sklenice s okurkami a do kaluže se tiše sypala strouhanka, mouka, tekl rum. Do všech světových stran se kutálel maďarský guláš, májka, asi sto jiných konserv. Vzduchem létalo zboží a sprostá slova.
„Teď, teď bych měl, jako správný hrdina, zasáhnout. Vletět mezi ně a rázně učinit tomu ničení přítrž,“ říkal jsem si vyděšeně. Místo toho jsem se však ustrašeně pomalu přesouval ke skladu. Konečně jsem byl tam. Popadl jsem za ruku ještě vyděšenější Zuzku a běžel s ní ven. Za námi zůstala kytara, můj nákup a bojiště, které už jen vzdáleně připomínalo prodejnu potravin. Caryn a Jana se zatím plně věnovali vzájemnému boji. Caryn právě Janu vláčel za vlasy a začal ji zezadu škrtit. Jana nebyla žádný diblík. Ani výškou, ani šířkou. A byla hbitá, nebo uměla judo, už byla zase volná a útočila. Bylo zřejmé, že po kečupu poteče i krev.
Zuzana hned na návsi kamsi zmizela.
Já, udýchaný a rozrušený jako ještě nikdy, jsem rozrazil dveře Marušky.
„Telefon! Máte tu, prosím, telefon? Musím volat pro policii. Tam dojde k vraždě!“ vykřikl jsem na paní domácí.
„Proboha, jak to vypadáte?!“ Paní, asi Maruška, na mě hleděla s odporem. Až teď jsem si všiml, že jsem, také celý od hořčice a z vlasů mi kape mírně pálivý kečup mezi oči.
„Tomu byste nevěřila, řekl jsem.
Paní vytočila bleskem policii a podala mi sluchátko. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a poté se pokusil vypovědět, čeho jsem byl právě svědkem, a že když nepřijedou hned, lze očekávat mrtvolu až dvě. A že na ně před Maruškou počkám.
Sedl jsem si na schod a čekal. Po tři čtvrtě hodině čekání na Pomáhat a chránit jsem to vzdal. Šel se okoupat, převléct a s divokými sny asi o půl druhé v noci usnul. Zdálo se mi o mé zbabělosti.
Po snídani jsem se opatrně vydal zpět na včerejší místo činu.
Překvapilo mě, že jsem po cestě potkal dva domorodce, kráčející evidentně s čerstvým nákupem do vsi. U obchodu jsem opatrně nahlédl dovnitř skrz skleněnou výlohu. Byl div, že byla celá. Výjev uvnitř mě téměř paralyzoval.
Vše bylo uklizeno, regály v zákrytu, plné zboží. Uvítala mě usměvavá paní Jana.
„Dobré ráno, pane. Co vám můžu nabídnout?“ Rozhlédl jsem se. Hořčice stála na svém místě, zřejmě jí měli ve skladě vagón.
„Tady včera…vy a Caryn, to to…,“ bezradně jsem máchal rukama, „neublížil vám?“
„Caryn? Ale kdepak. On je sluníčko. Rošťák. Vždyť to nic nebylo. Jo máte tady svůj včerejší nákup. Dala jsem vám salám do ledničky a rohlíky vyměnila za čerstvý.“
„Děkuji. A to jste jak stihli, uklidit tady?“
„Jak říkám, to nic nebylo.“
„Žádná hořčice, žádný kečup? A co policie?“
„Prosím vás? A kde jste na tom byl?“ smála se zářivě paní Chytrá, ale moncla pod levým okem zamaskovat nedokázala. A krvavou rýhu na paži taky ne.
Vzal jsem si igelitku s nákupem, přikoupil noviny, zmateně odcházel, a šlápl při tom do zapomenutého hořčičného flákance. Tak přece…
Tohle není konec. Tragické finále, na jehož konci bude mrtvola, sem dříve nebo později rozhodně přijde.
