Není výjimečné, že sedíte u břehu a přijde mladá žena s plným odpadkovým košem. Pečlivě vysype desítky plastových a polystyrénových odpadků a nechává je plout po proudu. Do toho se usmívá a zdraví. Pak vymyje koš a odchází, aby se za 5 minut objevila znovu, oděná již jen v sarongu, nejdřív vykonala potřebu v plavoucím záchůdku, a pak se celá oblečená vykoupala, namydlila a znovu vykoupala v řece.
S naším odpadem se nedá zacházet jinak. Ať ho dáme kamkoliv, stejně ho hodí do řeky.
Speciálně koupání, každoranní a večerní rituál všech, mezi plavoucími kadibudkami nás dlouho překvapoval. Mohli jsme ho sledovat při čekání na "kapal biasa" v Muara Muntai.
Loď přijela až kolem 19. hodiny a byla plná krabic, motorek a železa do betonu. Lidí bylo méně než na těch předešlých. První noc jsme strávili na první palubě, a pak celý den sledovali rozvážení zboží od mola k molu. Na večer jsme zakotvili a již se dál nejelo.
V noci jsme už ale spali na druhé palubě, na měkkých matracích, protože jsme byli jediní cestující. Ráno, po dvou opocených dnech, jsem se poprvé vykoupal v řece. Dva metry od břehu už jsem nevystačil. Voda byla překvapivě teplá.
 |
| Domeček pro skladování potravin před longhousem |
Na druhou stranu ale musím říct, že si nedovedu představit, jak bych přemluvil 30 divochů, aby pádlovalo tam, kam jsme se chtěli se Satyjkou dostat. Určitě by to byla adrenalinová jízda i když asi jiného typu, než jaká na nás jako prémie čekala na horním toku řeky Mahakan.
Nejdřív jsme se ale zúčastnili rozvozu stovek krabic se zbožím a mohli si díky tomu prohlédnout detailně každý přístav proti proudu. Spokojená a veselá parta obchodníků vždy utvořila řetěz a na každém místě nechala pečlivě vyrovnané štosy instantních polévek, balené vody, chipsů a podobných výdobytků nové doby. V jednu chvíli jsme zajásali, paluba už byla skoro prázdná! Ale ouha. Moderní byznysmeni vytáhli triumf. Ale ne z rukávu, ale z obsažného podpalubí, které skrývalo dalších několik stovek bedýnek .
Stavěli jsme i na velmi odlehlých místech, kde z vnitrozemí z dolů a z míst pralesní těžby dřeva přijížděli pro svoji dávku Éček, nový a nový zájemci.
Trvalo to tři dny.
A pak jsme byli v Ujoh Bigan, a to byl podle průvodce konec cesty lodi "kapal biasa" tedy lodi obyčejné. Ze Samarindy jsme po řece ujeli 536 Km, což nám s přestávkami trvalo 5 dní. Na molu nás dva motorkáři přesvědčili abychom s nimi další 3 Km ujeli po zemi a my tak byli na chvíli řece nevěrní, a bylo nám to líto.
Byli jsme v Long Bagunu.
Pokud bychom naši cestu přirovnali k milování, byla to trpělivá, dlouhá a pečlivá milostná předehra k závěrečnému aktu.
Čekala nás cesta do Tiong Ohanu. Cesta, kterou v průvodci označovali jako zlatý hřeb říčního putování. Její atraktivitu autoři dost podpořili popisem peřejí a pobízením, abychom určitě v "long boats" v dlouhých nákladních lodích, trvali na záchranných vestách, protože se jich již pár v divoké řece zlomilo.
Čekali jsme na "džety", v přístavišti, a přemlouvali vyrážející dlouhou loď, aby nás vzala. Kapitán nechtěl, a tak jsme s maličkým zklamáním vzali za vděk "speed boat" rychlou lodí, která dnes "long boats" nahradila. Je to mnohem kratší, ale mnohem modernější plavidlo.
Long boat má délku 30 metrů, je ze dřeva a má jen malou stříšku pro kapitána, speed boat je tak 15 metrová laminátová loď, s dvěma pohodlnými sedačkami pro řidiče a privilegovaného cestujícího. Je to takový kabriolet. Má přední sklo a boční okénka, ale střecha je hadrová a natahuje se za deště. Nad lodí, ve které se sedí na dlouhých podélných, ale polstrovaných lavicích, je konstrukce se zahrádkou, kde skončily naše batohy.
Než jsme vyjeli museli jsme se vypořádat s několika věcmi. To, že nás dohnala "naše" původní "kapal biasa" a my ji teda byli nevěrní zbytečně, byla ta lehčí.
Mnohem horší bylo dívat se na ztraumatizovaného malého makaka, který byl na bidýlku přivázaný za provaz v pase, a před tropickým sluncem a lijákem ho chránila jen malinká stříška. V dalších klecích byli papoušci, kteří se provinili tím, že hezky zpívali a veverka jejíž prohřeškem byla roztomilost.
Ale je u nás ves, kde není nějaký pes odsouzen k doživotnímu přivázání k boudě? Neprodávají se papoušci i u nás? Nemáme ZOO?
A vůbec, ospravedlní alespoň nějaké lidské výtvory to, co my lidé přírodě a zvířatům děláme?
Můžeme dát na jednu misku vah třeba Rodinova Myslitele, knihy Vonneguta, hudbu Pink Floyd a na druhou jatka, války, vypálené pralesy a vyhubené druhy? Vyváží opojné básně Václava Hraběte, utrpení opičky v Luang Bagunu?
Kdo nám může dát odpověď na tyhle otázky?
Zeptáme se makaka? Nebo čuníků co vozí každé pondělí kolem našeho domu, za zoufalého kvikotu na popravu?
Ale dost otázek. Zpět k našemu dobrodružství.
K naší miliónové jízdě. Tolik totiž stála jízdenka do Tiong Ohangu. 1 000 000 rupek pro jednoho. 1500 Kč. Dával jsem dobrý pozor, několikrát jsme se ptali, byla to cena pro každého. Nakonec nás kapitán posbíral 15 po všech možných džetách v okruhu 3 Km, a vyrazili jsme.
Mně nabídl místo vedle sebe!
Vyrazit bylo opravdu vhodné sloveso. Když dostaly dva 200 koňové závěsné motory plný kotel (tak my petrolhead říkáme plnému plynu) loď se vztyčila na zadní a opravdu vyrazila! Po několika kilometrech, když se mohutná řeka Mahakan narvala mezi dvě skály, bylo jasné k čemu je třeba takový výkon.
Ze skal stékaly vodopády, řeku zdobily obrovské kusy skal, a tropické stromy se na nich držely všemi svými kořeny, aby mohly sledovat tu podívanou. Loď se v zatáčkách nakláněla, nechával za sebou ohon vodní pěny, a projížděla místy, kde džungle vypadala neporušená a možná i byla. Nedovedu si představit, že sem by se někdo dostal s motorovou pilou.
Když jsme po 3 hodinách zastavili na klidném úseku na oběd v plavající "warung" jednoduché "restauraci" na parádní pozdní "nasi ikan" tedy rýži a rybu, byl jsem již s poměrem cena - výkon naprosto spokojený. Když jsem Satyjce vyprávěl že: "tohle zařazuji k jízdě na střeše autobusu v Himálaji, k cestě na naloženým džípu v Karákoramu v Pákistánu a k podobným parádičkám", začaly se před další cestou rozdávat PLOVACÍ VESTY.
To nejlepší teprve přicházelo!
Představte si nějaký slušný jez na české řece. Vynásobte ho deseti, a nechte přes něj téct Labe. Ale v pořádném sklonu a namačkané mezi dvě hory.
Tak do něčeho takového jsme se pustili. Byla to děsivá, napínavá krása! Kapitán vždy před "peřejemi" nahlásil do vysílačky, že jedeme, a když jsme je přejeli, oznámil, že jsme ok. Loď skákala a propadala se ve vodní pěně. Ženy na palubě vřískaly. Stařenka, které sem pomáhala skupinka místních dam a dědoušek, kterého sem na zádech přinesl vnuk, stoicky mlčeli. Co je ještě mohlo překvapit? Ani si nevzali vesty. Během jejich 70-80 roků, se jim musel změnit život tak, že proti tomu to, co my zažijeme s umělou inteligencí, bude úplná prdlačka. Alespoň doufám.
Možná, že jediné anglické nápisy na všech lodích v Indonésii: Safety First, nejsou jen planým heslem, napadlo mě. Ale co by kdo mohl udělat? Natáhnout dole sítě a pochytat, co by z nás zbylo? Naštěstí připravenost záchranářů jsme netestovali. Před setměním, po 6 hodinách jízdy jsme byli v Tiang Ohangu, v nejvyšším bodě naší cesty.
Tiang Ohang je výchozí místo pro Millerův Trek. To je přechod stejnojmenného pohoří do Malajské části Bornea. Něco, co se přirovnává k výstupu na Mont Everest. 10 dnů nepatrnými cestičkami džunglí. Přes hory v pravidelných lijácích. Každá nehoda je osudná.
Ne, tohle jsme si opravdu nedali. Půldenní procházka druhý den úplně stačila. Vrátili jsme se vyčerpaní, přehřátí a těsně před průtrží mračen. Tak totiž vypadají okamžiky, když mraky od moře narazí na hory porostlé deštným pralesem.
Na řece Mahakan jsme zažili, co jsme chtěli zažít, a protože nám zbývalo již posledních 11 dní naší Expedice, další den jsme se rozhodli jet dolů.Večer ale speed boatka nepřijela! Nesehnala dost pasažérů. Ráno nám majitel "losmenu" (guesthausu) řekl: zítra. Za chvíli ale přišel s tím, že nám může pomoct. Dolů po proudu vyjížděla long boat! Dovezl nás k ní svojí lodičkou, a my tak mohli zažít to, jak se tu cestovalo dřív.
No řekněte, nejsme miláčkové bohů?
Tahle long boat byla ta, která nás odmítla vzít před dvěma dny sem. Tři čtvrtě paluby zabíralo 35 sudů od nafty, a nám se tak vysvětlilo, kde shání pohonné hmoty agregát ve vesnici. Zbývající čtvrtka měla stříšku pro kapitána, dvoumetrovou boudičku na nádrže a nářadí a tři závěsné motory. Posedali jsme si na střechu boudičky spolu s třemi cestujícími, a s pětičlennou posádkou. Z té ale tři vždy byli na špici lodi jako navigátoři, a museli tam být i když později naši cestu opepřil liják.
Vyjeli jsme. Žádné vesty se nerozdávali a v lodi nebyla ani žádná vysílačka.
Zatímco speedboatka se řídí vepředu volantem, longboatka se řídí vzadu a to tak, že ovládací páku prostředního motoru má stojící kapitán mezi nahama, (tak vysoko jak to jen jde!) levou rukou ovládá páku druhého motoru a pravou rukou se drží stříšky aby neupadl. Na cestu dolů používal jen dva motory. Jak to dělá proti proudu, když používá všechny tři, a co na to jeho varlata a prostata, to jsme se nedozvěděli.
Loď řídil kluk kolem pětadvaceti a ze vzdálené špičky mu sem tam ukázal náctiletý navigátor. Největší starost nám ale dělal jeden z našich spolucestujících, kterému jsme se Satyjkou začali říkat Bambula. Měl tvář usmívajícího se prosťáčka, ale byl to ten typ, co kolem sebe neúmyslně způsobuje problémy. Dobromyslně se motal do řízení, neustále kapitána rušil žvaněním, ale co byl vrchol, vytáhl lahev kořalky a začal mu ji v pravidelných intervalech nabízet. Když si poprvé z lahve, ten který měl v rukou naše životy, cvaknul, došel nám humor. Zlepšilo se to, když jsem zjistil, že pak už většinou odmítal.
Úsek před největšími peřejemi je relativně klidnější, ale i tak mne překvapovalo, že jeden člen posádky v tom všem naklánění a skákání, v sedě vedle mně, s kapucí přes hlavu klidně spal. Bambula vydatně popíjel a pořád nabízel doušek. Když nabídl mně, se sebezapřením jsem usrknul z lahve asi dvě deci, abych omezil možnost opití posádky. No, už mi pak nenabídl.
Bambula začal kapitánovi ukazovat fotky rodiny na mobilu. To už jsme se blížili k nejdivočejšímu úseku. Pak se ale spící chlápek vedle mne probral, shodil z hlavy kapuci, odhalil svoji tvář čtyřicetiletého říčního vlka, a ujal se řízení. Naprosto si mě získal tím, že poslal mladšího kolegu navigovat, a Bambulu nabízet špiritus té časti posádky, která seděla vepředu před sudy.
Začalo chcát.
V úplné špičce mladý pobočník ukazoval rukou na různé strany, abychom se vyhnuli kládám a kamenům, za ním Bambula neustále tvrdošíjně ponoukal zbytku lodního týmu arak, a kapitán s jednou pákou mezi nohama a druhou v ruce, cigáro za cigárem mezi zuby, mířil do vln. Voda na nás stříkala z nebe i přes nízké okraje. Moje ruka s Gopro kamerou mizela někdy v gejzírech, ale já po prvním zaváhání už necukal. Stejně jsem byl durch.
Při řízení a sezení na zádi 30 metrové lodi, jsme směli zažívat, jak dlouhý čumák do poslední chvíle mířil na obrovské kameny, aby se pak v poslední chvíli stočil správným směrem a my proklouzli. Bylo to magické. Natočil jsem tolik filmu, že pak už mně Satya brzdila slovy: "Yakouši, minuta hotového filmíčku mi zabere hodinu práce!" Určitě bude na blogu.
Bambula zmožen pitím se začal přesunovat po kraji lodě zpět pod stříšku.
Kapitán ani neubral, ani nemrkl okem. Holt ví, kde má jeho odpovědnost hranice. Bambula došplhal až k nám, a šel se na konec lodi vyčůrat. Ale nad opilými lidmi drží Bůh (asi Satyr) ochranou ruku, a tak vše přežil. V peřejích byl jediný, kdo na lodi vřískal. No neznělo to úplně, že štěstím. To vysvětlilo, nejen proč od začátku plavby neustále něco drmolil a naznačoval rukou vlny, ale i to proč tak kalil.
Pak už bylo zase to plovoucí občerstvení, kde jsme cestou vzhůru fasovali vesty, a my věděli, že jsme z nejlepšího venku. Stejně ještě následovaly další krásné 3 hodiny než jsme byli v Long Bagun. Cesta dlouhou nákladní lodí stála 400 000. Tohle dokáže zařídit jen Existencia Travel, to žádná jiná cestovka neumí a ani se to nedá koupit.
Pak Bambula chvíli telefonoval, a přijela pro nás speetboatka, a za půl hodiny jsme zase frčeli. Po dalších 4-5 hodinách jsme byli v Teringu. Cestu, která nám předtím trvala tři dny a dvě noci jsme ujeli za 12 hodin. Speedboatka to totiž dolů po řece svištěla sedmdesátkou! Měřeno Stopařem Map.cz.
A pak se to stalo.
Cestování speciálně v Asii, a možná život generálně, je jako surfování. Když přijde vlna musíte na ní naskočit a jet. Když ji necháte odplynout, možná už žádná taková nepřijde. Ale nesmíte se jí nechat zavalit. Bude si vás kutálet kam bude chtít.
Tak jako nás v Teringu.
Měli jsme za sebou zvenku koupel vodou a zevnitř adrenalinem. Byli jsme unavení a už byla dávno tma, a tak se stalo, že jsme se přidali k Bambulovi, který vyjednal taxi a najednou jsme seděli v klimatizovaným taxíku a za milion jeli do Samarindy, kde jsme měli být ve 3 ráno.
Propadl jsem trudomyslnosti. Takhle jsme si to nepřál! Chtěl jsem přijet naší milou „kapal biasa“ lodí obyčejnou. Do růžova vyspalí po „naší“ řece. Zoufal jsem si. Ale už jsem slíbil, že se složíme na cestu s Bambulou. V hlavě se mně honily prastaré bludy jakože: První slovo platí, druhé leze z gatí, nebo Chlapa dělá slovo, a tak. Byl jsem trhán.
Naštěstí moji ženu nikdo takhle neprogramoval, a když viděla jak se trápím, vysvobodila mne slovy: „My jsme tady důležití, ne Bambula!“ Tak jsme po hodině cesty auto zastavili, vyplatili se půl milionem a vystoupili.
Byli jsme v malém hornickém městě, 70 km od přístavu.
Byla noc a my sehnali ubytování v hotýlku, ale hlavně se s námi ANGLICKY dal do řeči Garson. Milý chlápek původem z Tana Toraja, ředitel dopravy v jednom z dolů, a druhý den ráno nás zadarmo odvezl zpět k řece do přístavu Melak.
Je mu 46, je z deseti dětí a sám jich má šest. Dvě už jako soudci pracují na Kalimantanu a další čtyři studují. On jezdí na Kalimantan vždy na pár týdnů, jinak pracuje na Sulawesi z domova. Vydělává velké peníze a pomoc nám vnímal jako křesťanské poslání. Jedna jeho sestra žije ve Švédsku a jedna v Austrálii. Zdravili jsme jeho ženu přes Whatsupp a viděli fotky jeho domu.
Během takhle přátelského rozhovoru nás dovezl do přístavu: „God bless you,“ a byl pryč.
A my jsme byli zpátky na Vlně. Halelujá! Díky Bohu.
Naše „biaska“, jak důvěrně lodi říkáme, vyplouvala až ve čtyři, bylo hrozné vedro, a tak jsme si na palubu vlezli jako první pasažéři už v 10, a odpočívali. Horní paluba s matracemi byla vyprodaná, tak jsme si na noc dovolili luxus, a koupili za 70 Kč měkkou rohožku, tak 120 na 180. Mysleli jsme, že si tím vymezíme a změkčíme prostor pro noční spaní na prknech paluby.
Jenže pak loď přejela k molu, a na ní se nahrnulo tolik lidí, že se někteří posadili k nám. Když přišla noc, všichni jsme si polehali. Když jsme se otáčeli museli jsme také všichni. Bylo to opravdu těsné. Maminky se mazlily s dětmi, děti s nimi. Muži pokuřovali a všichni si na záď chodili pro horkou vodu do nudlových polívek. Bylo to… domácké. Za týden na lodi jsme si opravdu připadali jako doma. Věděl jsem, že jestli se chci, bez čekání, ráno celý na záchůdku umýt vodou z řeky je lépe před šestou, protože pak tam bude fronta. Uměli jsme si objednat kafe bez cukru a věděli jsme u koho. Poznávali jsme všechna místa, kterými jsme projeli, a za ranního bočního světla, když jsme se cítili přesně na té Vlně na jaké chceme být, svět kolem nás a všechno a všichni byli krásní.
Tak takhle, jako králové svého života, jsme dojeli zpět do Samarindy.
Měli jsme za sebou zvenku koupel vodou a zevnitř adrenalinem. Byli jsme unavení a už byla dávno tma, a tak se stalo, že jsme se přidali k Bambulovi, který vyjednal taxi a najednou jsme seděli v klimatizovaným taxíku a za milion jeli do Samarindy, kde jsme měli být ve 3 ráno.
Propadl jsem trudomyslnosti. Takhle jsme si to nepřál! Chtěl jsem přijet naší milou „kapal biasa“ lodí obyčejnou. Do růžova vyspalí po „naší“ řece. Zoufal jsem si. Ale už jsem slíbil, že se složíme na cestu s Bambulou. V hlavě se mně honily prastaré bludy jakože: První slovo platí, druhé leze z gatí, nebo Chlapa dělá slovo, a tak. Byl jsem trhán.
Naštěstí moji ženu nikdo takhle neprogramoval, a když viděla jak se trápím, vysvobodila mne slovy: „My jsme tady důležití, ne Bambula!“ Tak jsme po hodině cesty auto zastavili, vyplatili se půl milionem a vystoupili.
Byli jsme v malém hornickém městě, 70 km od přístavu.
Byla noc a my sehnali ubytování v hotýlku, ale hlavně se s námi ANGLICKY dal do řeči Garson. Milý chlápek původem z Tana Toraja, ředitel dopravy v jednom z dolů, a druhý den ráno nás zadarmo odvezl zpět k řece do přístavu Melak.
Je mu 46, je z deseti dětí a sám jich má šest. Dvě už jako soudci pracují na Kalimantanu a další čtyři studují. On jezdí na Kalimantan vždy na pár týdnů, jinak pracuje na Sulawesi z domova. Vydělává velké peníze a pomoc nám vnímal jako křesťanské poslání. Jedna jeho sestra žije ve Švédsku a jedna v Austrálii. Zdravili jsme jeho ženu přes Whatsupp a viděli fotky jeho domu.
Během takhle přátelského rozhovoru nás dovezl do přístavu: „God bless you,“ a byl pryč.
A my jsme byli zpátky na Vlně. Halelujá! Díky Bohu.
Naše „biaska“, jak důvěrně lodi říkáme, vyplouvala až ve čtyři, bylo hrozné vedro, a tak jsme si na palubu vlezli jako první pasažéři už v 10, a odpočívali. Horní paluba s matracemi byla vyprodaná, tak jsme si na noc dovolili luxus, a koupili za 70 Kč měkkou rohožku, tak 120 na 180. Mysleli jsme, že si tím vymezíme a změkčíme prostor pro noční spaní na prknech paluby.
Jenže pak loď přejela k molu, a na ní se nahrnulo tolik lidí, že se někteří posadili k nám. Když přišla noc, všichni jsme si polehali. Když jsme se otáčeli museli jsme také všichni. Bylo to opravdu těsné. Maminky se mazlily s dětmi, děti s nimi. Muži pokuřovali a všichni si na záď chodili pro horkou vodu do nudlových polívek. Bylo to… domácké. Za týden na lodi jsme si opravdu připadali jako doma. Věděl jsem, že jestli se chci, bez čekání, ráno celý na záchůdku umýt vodou z řeky je lépe před šestou, protože pak tam bude fronta. Uměli jsme si objednat kafe bez cukru a věděli jsme u koho. Poznávali jsme všechna místa, kterými jsme projeli, a za ranního bočního světla, když jsme se cítili přesně na té Vlně na jaké chceme být, svět kolem nás a všechno a všichni byli krásní.
Tak takhle, jako králové svého života, jsme dojeli zpět do Samarindy.
