Byl krásný letní den a v 10:00 dopoledne jsme byly na řadě. V 9:30 jsme šly společně vyzvednout postroje potřebné k seskoku. Když jsme se do nich navlíkly, nervózně jsme čekaly a pozorovaly ostatní, kteří byli na řadě před námi, jak skáčou z mostu. Čas plynul a pomalu, ale jistě, se blížila naše chvíle, instruktoři nám vysvětlovali nějaké nezbytnosti, které jsme musely vědět.
A bylo to tu, v 9:55 už nám připevnili pružné lano k postrojům a řekli nám, že máme přelézt zábradlí a pevně se ho držet. Držely jsme se pevněji, než bylo žádoucí, trošku jsem se divila, že v něm nebyly důlky. Přišel takový zvláštní moment, kdy se držíte zábradlí, jen koukáte dolů na hladinu vody a představujete si, jak z té nekonečné výšky skáčete. Něčím mě to strašně lákalo a těšila jsem se, až to přijde, ale pud sebezáchovy je prevít, který mi to trochu kazil. Čas nás neúprosně tlačil a instruktor: „jste připravené?“. „NE!“. „Ne tady na tom místě znamená ano, protože to tu říkají všichni“. Hned na to začalo pomalé odpočítávání.
Srdce nám nervozitou bušilo tak silně, že jsme to cítily až v krku. Pevně jsme se držely jedna druhé. Pak už zaznělo jen: „tři, dva, jedna, jump!“ a my jsme udělaly krok do prázdna a gravitace zařídila zbytek za nás. Přišel tak děsivě krásný pocit, kdy jsme obě padaly do prostoru pod námi. První dvě vteřiny byly nejlepší, když z té pevné půdy pod nohama uděláte krok do neznáma a najednou nezastavitelně zrychlujete směrem ke hladině. Druhý velmi zajímavý moment je, když se dole lano napne a uvědomíte si, že vás to zase vystřelí nahoru. A pak ještě asi tak třikrát.
Nicméně, nějak jsme se tam dohoupaly a dostaly se zpět na most celkem v neporušeném stavu. Barča mi to dodnes nepřiznala, ale jsem si jistá, že se jí to opravdu líbilo a já jsem dosáhla svého – dodnes na to s úsměvem na tváři vzpomíná.
Původní verze:
Narozeninový dárek
Byl červen loňského roku a já jsem byla nucena čím dál tím víc urputně přemýšlet, jaký dárek dám své nejlepší kamarádce, protože její velký narozeninový den se neúprosně blížil. Má totiž narozeniny hned 7. července, takže můj čas se kvapem krátil. Jistě, mohla jsem si z fleku ušetřit práci a koupit něco tak nudného, jako je kosmetická sada, poukaz na masáž a další tuctové věci…
Stále jsem si říkala, že bych jí chtěla dát něco opravdu originálního, něco, co jí překvapí a na co bude dlouho se smíchem vzpomínat. Moc ráda dávám lidem dárky, protože díky nim můžu každému vykouzlit na tváři úsměv. A pak to přišlo, konečně jsem se zaradovala, protože mi hlavou blesklo „už to mám, tohle je přesně to, co jsem chtěla!“. Vymyslela jsem totiž, že půjdeme na bungee jumping ve dvou. Víte, ona ze srdce nesnáší jakýkoli adrenalin a vše s ním spojené. Jenže ironie je v tom, že vlastně nikdy nic adrenalinového nezkusila a já razím heslo, že „když to nezkusíš, tak to nezjistíš“. Tím pádem mi přišlo úplně logické, že když to nezkusila, nemohla mít ani špetku jistoty, že se jí to nebude líbit. Neváhala jsem ani minutu a šla jsem poukaz objednat.
V den její narozeninové oslavy, když jsem jí předávala poukaz s věnováním, na kterém stálo „doufám, že jsi nečekala fusekle a sprcháč“, jsem si, soudě podle jejího nepříliš pobaveného výrazu, myslela, že jsem o svou nejlepší kamarádku přišla. Po tom, co vypadala, že omdlí, se zmohla říct jen, že mě zabije. Na to konto jsem jí pobaveně řekla „to nemusíš, díky tomu dárku umřeme obě“. Nakonec se mi nějakým zázrakem povedlo ji přesvědčit o tom, že bychom to mohly zkusit.
Přišel ten krásný letní prázdninový den, kdy jsme měly rezervovaný termín na seskok ze Zvíkovského mostu, který leží na vodní nádrži Orlík v Jižních Čechách. V 10:00 dopoledne jsme měly jít na řadu. Ten den moje kamarádka Barča moc nemluvila, já se ji neustále snažila motivovat, že to bude zábava, ale nedalo se říct, že by to nějak významně situaci pomohlo. Bylo 9:30, šly jsme společně vyřídit prezenci na místě a vyzvednout si postroje potřebné k seskoku. Když jsme se do postrojů navlíkly, netrpělivě jsme čekaly a pozorovaly ostatní, kteří byli na řadě před námi, jak skáčou z mostu. Čas plynul a pomalu, ale jistě, se blížila naše chvíle, instruktoři nám vysvětlovali nějaké nezbytnosti, které jsme musely vědět.
A bylo to tu, v 9:55 už nám připevnili pružné lano k postrojům a řekli nám, že máme přelézt zábradlí a pevně se ho držet. Držely jsme se pevněji, než bylo žádoucí, trošku jsem se divila, že v něm nebyly důlky. Přišel takový zvláštní moment, kdy se držíte zábradlí, jen koukáte dolů na hladinu vody a představujete si, jak z té nekonečné výšky skáčete. Něčím mě to strašně lákalo a těšila jsem se, až to přijde, ale pud sebezáchovy je prevít, který mi to trochu kazil. Čas nás neúprosně tlačil a instruktor vznesl otázku, jestli jsme připravené. Obě dvě jsme suverénně řekly „NE!“. Ale instruktor odvětil něco v tom smyslu, že „ne tady na tom místě znamená ano, protože to tu říkají všichni“, takže hned na to začal odpočítávat. Srdce nám nervozitou bušilo tak silně, že jsme to cítily až v krku. Pevně jsme se držely jedna druhé. Pak už zaznělo jen „tři, dva, jedna, jump!“ a my jsme udělaly krok do prázdna a gravitace zařídila zbytek za nás. Přišel tak zvláštně děsivý a současně krásný pocit, kdy jsme obě padaly do prostoru pod námi. První dvě vteřiny byly nejlepší, kdy z té pevné půdy pod nohama uděláte krok do neznáma a najednou zrychlujete směrem ke hladině. Druhý velmi zajímavý moment je, když se dole lano napne a uvědomíte si, že vás to zase vystřelí nahoru. A pak ještě tak třikrát. Nicméně, nějak jsme se tam dohoupaly a dostaly se zpět na most celkem v neporušeném stavu. Barča mi to dodnes nepřiznala, ale jsem si jistá, že se jí to opravdu líbilo a já jsem dosáhla svého – dodnes na to s úsměvem na tváři vzpomíná.
