Ani obloha nevěstila nic dobrého, šedá souvislá deka bez jediného mráčku, bez jediného slunečního paprsku.
Nenápadně, zlehka jako by neviditelný pavouk omotával kolem dokola vlákna z mlh a stínů.
Přitom nebyl jediný objektivní důvod. Přijela jsem právě na prodloužený velikonoční víkend do Kodaně s milou společností dvou mladých slečen, své dcery a její kamarádky.
Asi před rokem jsem se zaregistrovala na on-line platformě HOME exchange. Platforma vám umožňuje vyměňovat svůj dům za jiný kdekoliv na světě. S dánským majitelem byla skvělá komunikace, dohodli jsme se překvapivě rychle. Chtěl jen vědět, kdo přijede a jak dlouho zůstaneme. Ubytování na předměstí Kodaně nám přišlo skvělé, budeme v přírodě, a přece kousek od města a dopravu vyřeší kombinace vlak - kolo, která v Kodani skutečně funguje. Fotky staršího jednoduchého domku slibovaly bezstarostný pohodový víkend.
Proč tedy ty pochybnosti?
“Tak co vyrážíme? Na co se čeká?” holky se zjevují přede mnou v plné polní na skládačkách připravené vyrazit do města. Při pohledu na ně uzamykám hlodavé otázky do sklepa, napojuji se na jejich vlnění a vydáváme se objevovat svět Vikingů.
Po plném zážitky nabitém dnu se vracíme už za setmění domů, když jsem zahlídla stín. “Holky to byla černá kočka. Sesednout z kola a tři kroky zpátky. Odplivněte třikrát na každou stranu!“ Naštěstí braly moji pověrčivost vážně.
„Kolik máte procent v mobilu?“ ptám se.
“Já pět,“ hlásí dcera.
„Já mám Samsung, takže dvacet!“ hlásí Jana.
Sama koukám na svoji smutnou desítku.
Když vystupujeme na nádražíčku naší stanice, praští mě do očí reklama na policii. „Podívej mami, policajti tady mají jiné číslo. Myslela jsem, že je to všude na světe stejný“, poznamenává dceruna. Bůhvíproč si to číslo zapisuji na hard disk. Poslední úsek cesty si už musíme přisvětlovat mobilem.
Pěšinka k našemu domku je tmavá, ani hvězdy a měsíc si neproklestí cestu tím hustým mlíkem nad Hamletovou krajinou.
Otevřu dveře a vyčerpaně se nasoukáme do malinké předsíně. Šátrám potmě po vypínači. “Á tady je!” Cvak. Cvak se ozvalo příliš hlasitě na to, aby mě uklidnilo. Cvak zaznělo v zámku ve dveřích, aniž by se jich kdokoliv dotknul.
Cvak. Cvak. Cvak, pokračovalo, když se přes okna začaly spouštět rolety a začal se neprodyšně uzavírat dům. Cvak ale spustilo i jiný plán, který jsem připravila ve své hlavě, když přišla dnešní ranní předtucha, když jsem uviděla reklamu na policii a přes cestu nám přeběhla černá kočka.
“Holky, všechny volejte teď okamžitě 114. Naše adresa je Kodaň, Soelskraenten 44.“
„Kolik máte procent v mobilu?“ ptám se.
“Já pět,“ hlásí dcera.
„Já mám Samsung, takže dvacet!“ hlásí Jana.
Sama koukám na svoji smutnou desítku.
Když vystupujeme na nádražíčku naší stanice, praští mě do očí reklama na policii. „Podívej mami, policajti tady mají jiné číslo. Myslela jsem, že je to všude na světe stejný“, poznamenává dceruna. Bůhvíproč si to číslo zapisuji na hard disk. Poslední úsek cesty si už musíme přisvětlovat mobilem.
Pěšinka k našemu domku je tmavá, ani hvězdy a měsíc si neproklestí cestu tím hustým mlíkem nad Hamletovou krajinou.
Otevřu dveře a vyčerpaně se nasoukáme do malinké předsíně. Šátrám potmě po vypínači. “Á tady je!” Cvak. Cvak se ozvalo příliš hlasitě na to, aby mě uklidnilo. Cvak zaznělo v zámku ve dveřích, aniž by se jich kdokoliv dotknul.
Cvak. Cvak. Cvak, pokračovalo, když se přes okna začaly spouštět rolety a začal se neprodyšně uzavírat dům. Cvak ale spustilo i jiný plán, který jsem připravila ve své hlavě, když přišla dnešní ranní předtucha, když jsem uviděla reklamu na policii a přes cestu nám přeběhla černá kočka.
“Holky, všechny volejte teď okamžitě 114. Naše adresa je Kodaň, Soelskraenten 44.“
Ťukám do mobilu číslo, a přitom šmátrám po klíči od auta. Hledám tlačítko alarmu… uuuž se to podařilo!
Jana se dovolává na policii jako první a vzrušeným hlasem volá anglicky o pomoc. „Soelskraenten“ křičím na ni a už se dovolávám i já, moje dcera vzápětí.
Vydržet deset minut!!! Nejdelších deset minut mého života. Venku blázní auto, poslušně budí celou čtvrť. Zdálo anebo nezdálo se mi, že dole ve sklepě bouchly dveře? Každopádně už ale slyším houkání majáčků a ty jsem nikdy v životě neslyšela s větší radostí. Držíme se s holkama pevně, naše ženská liga proti všem darebákům světa!
Během minutky komunikujeme s policistou za dveřmi. Ustupujeme od vchodu, aby mohli vyrazit dveře.
Vzduch, svoboda, úleva!
Nechci vědět, co se s námi mohlo stát, nakonec se to ale přece jen dozvím ze zápisu policejního protokolu. Protokol čtu ale naštěstí až na trajektu, který nás převáží na pevninu. V mlze mizí Dánsko, země stínů a děsivých příběhů. A taky země fungujících služeb občanům, musím dodat.
Zůstává jen ženský kruh bezpečí, na kterém přibyla další železná obruč víry ve své instinkty a sama v sebe.
Jana se dovolává na policii jako první a vzrušeným hlasem volá anglicky o pomoc. „Soelskraenten“ křičím na ni a už se dovolávám i já, moje dcera vzápětí.
Vydržet deset minut!!! Nejdelších deset minut mého života. Venku blázní auto, poslušně budí celou čtvrť. Zdálo anebo nezdálo se mi, že dole ve sklepě bouchly dveře? Každopádně už ale slyším houkání majáčků a ty jsem nikdy v životě neslyšela s větší radostí. Držíme se s holkama pevně, naše ženská liga proti všem darebákům světa!
Během minutky komunikujeme s policistou za dveřmi. Ustupujeme od vchodu, aby mohli vyrazit dveře.
Vzduch, svoboda, úleva!
Nechci vědět, co se s námi mohlo stát, nakonec se to ale přece jen dozvím ze zápisu policejního protokolu. Protokol čtu ale naštěstí až na trajektu, který nás převáží na pevninu. V mlze mizí Dánsko, země stínů a děsivých příběhů. A taky země fungujících služeb občanům, musím dodat.
Zůstává jen ženský kruh bezpečí, na kterém přibyla další železná obruč víry ve své instinkty a sama v sebe.
