Pád královny - napsala Zuzana Rybaříková

Eliška se vrátila ze školy a odhodila batoh do kouta. 

Uff. Jako by z ní spadla veliká tíha. To špatné zůstalo za zavřenými dveřmi. Teď byla doma a všechen čas byl její. Rodiče se vrátí až večer. 

Jako kouzlem ji přitáhla obrazovka počítače. Zapnout monitor a potom bednu. 

Počítač se s uklidňujícím vrněním rozběhl. Zazářila úvodní obrazovka, aby vzápětí přenechala své místo ploše. Automaticky rozklikla ikonu prohlížeče. Už jenom chvilku, momentíček a bude moci zapomenout na tlustou Elišku Krátkou. 

Tam venku se zdálo, že její vzhled definuje všechno, čím je. Tady uvnitř na tom ani za mák nezáleželo. Tady byla Loreley, úspěšná vládkyně malé elfí říše, která se utěšeně rozrůstala.
Strategická hra, ve které si budovala své panství, byla samozřejmě plná násilných převratů a přepadení. Jejímu malému království se ale zatím střety vyhýbaly. Snažila se být nenápadná, neviditelná. Což ostatně znala z běžného života. Oplácaná pubertální holka a  k tomu introvertka ani jinak v drsném prostředí školní třídy přežít nemůže.

Teď to ale bylo jiné. 

Spřátelené říše na okraji jejího vlastního království k ní hned po přihlášení začaly vysílat zoufalé prosby o zásilku surovin. Napadl je silnější soupeř. Loreley jim poskytla vše, co mohla postrádat. Zároveň zuřivě začala budovat a vyzbrojovat vlastní armádu, posilovala strážní věže na hranicích své říše. 

Už to zažila několikrát předtím. 

Měla by to zvládnout. Pevnosti na hranicích byly silné, měla dostatek nashromážděných surovin i spoustu ochotných poddaných. Když se ale nájezdníci objevili u hranic, s hrůzou zjistila, že se přepočítala. 

Byly jich mraky. Vojáci na koních i pěší s hrozivými dobývacími stroji smetli její pohraniční pevnosti, jako by byly postavené z papíru. Její milovaní poddaní proti nim neměli šanci. V tu chvíli na ni hra zamrkala přátelským okem. 

„Teď sice prohráváš, ale stačí jen bedna zlaťáků a nakoupíš všechno, co tvůj malý národ ochrání. Kup si ji. Podívej, nabízím ti výhodnou nabídku!“ 

Eliška v hrůze zaostřila na částku. Výhodná nabídka? Bylo to víc, než kolik dostala na kapesném za pět měsíců. Tolik peněz neměla.
Ona ne, ale rodiče určitě ano. Dobře si pamatovala, že táta dovolil prohlížeči, aby si zapamatoval číslo jeho karty, protože se mu nechtělo pořád ho vypisovat. 

Eliška byla na vážkách. Její poddaní mezitím umírali. Jestli se rychle nerozhodne, nebude už to mít smysl. Může to ale udělat? 

Rodiče by to asi neschvalovali. Neviděli rádi, že tráví tolik času hraním. Na druhé straně, oni zase trávili spoustu času v práci, a když se vrátili, byli často příliš unavení. Ani se nesnažili pochopit, proč to dělá. Naopak její poddaní ji milovali a uctívali jako královnu, jako bohyni. Co na tom, že žili pouze v počítači. Teď jim hrozilo smrtelné nebezpečí... a ona se zdráhala je ochránit?
Otevřela nabídku, která ji vzápětí přesměrovala do platební brány. Karta i ověřovací kód se automaticky nahrály. Poslední krok a její říše bude zachráněna! 

Eliška se zastavila. Bylo jí čtrnáct a uvědomovala si, co by ten krok znamenal. Najednou si připadala jako zloděj. Ruce se jí roztřásly. Chystala se překročit hranici, která by ji změnila navždy. 

Zavřela nabídku. S bušícím srdcem ještě chvíli sledovala, jak je její říše drancovaná, a pak odešla. Neměla na to sílu.

…

Eliška se vrátila ze školy. Počítač u stolu připomínal pohřební mohylu jejích poddaných. Nebyl tu nikdo, kdo by ocenil její rozhodnutí. Kdo by zvážil, zda bylo správně obětovat své království a zachránit svou duši. 

Rodiče se vrátí až večer a hraní počítačových her neschvalují.

Tato práce získala 1. cenu literární soutěže PSAVCI organizované knihovnami v Třinci a v Havířově. Soutěž odstartovla v únoru ve dvou kategoriích (skupinu studentů od 15 let a dospělých od 20 let). Odbornými patrony byli lektoři Dana Emingerová a Šimon Pravda. Příběh zvítězil v kategorii dospělých.