„Aby se vysrat nemoh, idiot!“ použil jsem rčení své babičky, když jí někdo, jak říkala, namíchnul. Jen ten idiot byl mou inovací. Vedle mě stál nějaký starý pán, ani jsem si ho nevšiml.
„A v čem vám to pomůže?“ zeptal se hloubavě.
„Prostě mě štve, že mi ujel, když mě viděl!“„Jak to víte, že vás viděl? Řídil jste někdy autobus?“
„Já nevím a je mi to jedno!“ vyštěkl jsem. „Prostě bych chtěl, aby se mi neděly věci naschvál. Aby se mi alespoň jeden BLBEJ den stalo a splnilo vše tak, jak chci, nebo potřebuju.“
Zamyslel jsem se nad tím, jak by to bylo skvělý a začal jsem nahlas vypočítávat: „Kdyby ze mě udělali šéfa, kdyby všechny ženský v práci chodily nahatý, kdybych měl nový auto, jaký chci, a klukova učitelka mi nafackovala kozama!!!“
„Ale, ale! A není to málo?“ zeptal se dědeček.
„No, jasně, ještě chci, abych byl zasranej boháč, manželka luxusní prostituka a její rodiče bydleli hodně, hodně daleko,“ vykřikl jsem.
V tomto duchu jsem se dál prosnil celým dnem. Snad i to zapříčinilo, že jsem přišel domů, padnul jako podťatý a vzbudil se až ráno. Jdu na autobus, a počítám, že budu muset dobíhat, ale na zastávce sto lidí a autobus nikde. Přijede čtvrt hodiny po čase uvedeném v jízdním řádu.
„Člověče, kde jste?!“ křičím na řidiče a nejsem sám.
„Ale, ale! A není to málo?“ zeptal se dědeček.
„No, jasně, ještě chci, abych byl zasranej boháč, manželka luxusní prostituka a její rodiče bydleli hodně, hodně daleko,“ vykřikl jsem.
Dědeček se usmál a pokýval hlavou.
V tomto duchu jsem se dál prosnil celým dnem. Snad i to zapříčinilo, že jsem přišel domů, padnul jako podťatý a vzbudil se až ráno. Jdu na autobus, a počítám, že budu muset dobíhat, ale na zastávce sto lidí a autobus nikde. Přijede čtvrt hodiny po čase uvedeném v jízdním řádu.
„Člověče, kde jste?!“ křičím na řidiče a nejsem sám.
Ten je v obličeji zelenobílý a něco mumlá. Evidentně mu není dobře. Do toho se tu a tam začne bezdůvodně smát. Řídí, jako kdyby s tím jel poprvé. Jeden cestující se k němu nakloní a i přes zákaz mluvení s řidičem se na něco ptá. Řidič něco zašeptá, pak vykřikne, zahýká a rozjede se, až půlka lidí popadá.
„Co se děje?“ ptám se pána, co mluvil s řidičem.
„Pane, ten člověk mluví a chová se jako blázen! Za volantem nemá co dělat! Jinak říkal, že přijel pozdě, protože… Prostě má prý zácpu!“
Polknu nasucho, divná náhoda… Přijdu do práce, vstoupím do kanceláře. Tam je uklízečka. Ale… úplně nahá.
„Ježišmarjá! Pardon, paní Beránková, to se musíte převlíkat u mě v kanceláři?! Máte snad šatnu!“
Bába, něco mezi pětašedesáti a smrtí se na mě nechápavě podívá: „Já se nepřevlíkám, já uklízím!“
Zavrtím hlavou a ponořím se raději do počítače. Zkontroluju si Sportku... co kdyby?
„Ty vole, já vyhrál stoosmdesát miliónů!!!“ zařvu.
„Co se děje?“ ptám se pána, co mluvil s řidičem.
„Pane, ten člověk mluví a chová se jako blázen! Za volantem nemá co dělat! Jinak říkal, že přijel pozdě, protože… Prostě má prý zácpu!“
Polknu nasucho, divná náhoda… Přijdu do práce, vstoupím do kanceláře. Tam je uklízečka. Ale… úplně nahá.
„Ježišmarjá! Pardon, paní Beránková, to se musíte převlíkat u mě v kanceláři?! Máte snad šatnu!“
Bába, něco mezi pětašedesáti a smrtí se na mě nechápavě podívá: „Já se nepřevlíkám, já uklízím!“
Zavrtím hlavou a ponořím se raději do počítače. Zkontroluju si Sportku... co kdyby?
„Ty vole, já vyhrál stoosmdesát miliónů!!!“ zařvu.
Bohužel zapomenu na uklízečku, tak to za hodinu ví celá firma. Na chodbě se tvoří fronta zaručených přátel s žádostí o půjčky, či rovnou o dar. Všechny je předběhne ředitel firmy.
„Dobrý den, pane kolego. Po mnoha letech poctivé práce vám oznamuji, že vás jmenujeme šéfem oddělení. Samozřejmě coby manažerovi se vám ze zákona navyšuje počet možných přesčasových hodin a nemáte nárok na…“ už ho neposlouchám. Je mi to jedno. Mám peněz, že je nespotřebuju do konce života. Nemůžu ovšem každému něco dát, nebo půjčit. Snažím se zmizet, zatím alespoň na záchod, abych si rozmyslel co dál.
„Zasranej boháč, lakomej, bezohlednej! Vždycky byl takovej! Ten se vybarvil!“ slyším kolegy v zádech.
Měním plán a z práce zdrhám úplně. Zvoní mobil. Manželka.
„Miláčku, ahoj, prosím tě, chci jet za rodiči!“
„Jasně. V pohodě. Kdy? O víkendu?“
„Jaký víkend? Zapomněl jsi? Jsou přece přestěhovaní na Novém Zélandu.“
„Uvědomuju si skoro dva dny čistého času v letadle.“
Vybíhám z budovy na autobus. Vrátný na mě ale volá: „Gratuluju k povýšení! Nechápu to, ale z místního autosalonu přivezli tohle auto, máte ho užívat. Tady mám pro vás klíče!“
„Tak to je paráda! Alespoň něco dobrého v tenhle zvláštní den. Mercedes GLK! Super! Stavím se pro mladýho ve škole!“
„Dobrý den, pane kolego. Po mnoha letech poctivé práce vám oznamuji, že vás jmenujeme šéfem oddělení. Samozřejmě coby manažerovi se vám ze zákona navyšuje počet možných přesčasových hodin a nemáte nárok na…“ už ho neposlouchám. Je mi to jedno. Mám peněz, že je nespotřebuju do konce života. Nemůžu ovšem každému něco dát, nebo půjčit. Snažím se zmizet, zatím alespoň na záchod, abych si rozmyslel co dál.
„Zasranej boháč, lakomej, bezohlednej! Vždycky byl takovej! Ten se vybarvil!“ slyším kolegy v zádech.
Měním plán a z práce zdrhám úplně. Zvoní mobil. Manželka.
„Miláčku, ahoj, prosím tě, chci jet za rodiči!“
„Jasně. V pohodě. Kdy? O víkendu?“
„Jaký víkend? Zapomněl jsi? Jsou přece přestěhovaní na Novém Zélandu.“
„Uvědomuju si skoro dva dny čistého času v letadle.“
Sakra, když bydleli v Brandýse, byla to těžká pohoda.
Vybíhám z budovy na autobus. Vrátný na mě ale volá: „Gratuluju k povýšení! Nechápu to, ale z místního autosalonu přivezli tohle auto, máte ho užívat. Tady mám pro vás klíče!“
„Tak to je paráda! Alespoň něco dobrého v tenhle zvláštní den. Mercedes GLK! Super! Stavím se pro mladýho ve škole!“
Přijíždím ke škole, ale tam nemůžu zaparkovat. Musím s tou ohromnou krávou jet a zaparkovat až u obchoďáku. Jdu pak pět ulic pěšky.
„Tak to mě poser!“ ulevím si.
„Tak to mě poser!“ ulevím si.
Najednou hrozná rána do hlavy. To není možný, je to obrovský kus zmrzlýho hovna.
„To se občas stává,“ povídá kolemjdoucí.
„Prej to tu a tam vypadne z letadla.“
Ano, nahoře jedno proletělo… Ale tohle? Hmm, tak teď jsem opravdu zasranej boháč… Teče mi krev a bolí to.
„To se občas stává,“ povídá kolemjdoucí.
„Prej to tu a tam vypadne z letadla.“
Ano, nahoře jedno proletělo… Ale tohle? Hmm, tak teď jsem opravdu zasranej boháč… Teče mi krev a bolí to.
Zazvoním u dveří do družiny.
Přiběhne syn. Za ním jeho vnadná učitelka.
„Dobrý den,“ řekne mi vesele a rozepne si knoflíčky na blůzce. Pod ní je naostro. Přitáhne si mojí hlavu a nafackuje mi kozama. Točí se mi hlava, stále mi teče krev a syn se rozbrečí. Takhle paní učitelku nezná.
„Dobrý den,“ řekne mi vesele a rozepne si knoflíčky na blůzce. Pod ní je naostro. Přitáhne si mojí hlavu a nafackuje mi kozama. Točí se mi hlava, stále mi teče krev a syn se rozbrečí. Takhle paní učitelku nezná.
Přijíždíme domů. Jdu k našemu bytu, z něj vychází jeden z členů naší vlády a zapíná si poklopec. Vítá mě manželka natahující si podvazky: „No ahoj, co koukáš? Měla jsem toho dnes moc, tak jsem si vzala práci domů.“
Chce se mi brečet. Manžeka je konečně oblečená a ptá se: „Půjdu ještě nakoupit. Přeješ si něco?“
Když to vysloví, začnu se klepat strachy. Naznačím, aby přišla blíže a zašeptám: „Jedny žvýkačky, prosím…“
Druhý den ráno vstanu, připravím se a jdu do práce. Než peníze přijdou na účet, raději to tam vydržím. Běžím na autobus. Ten velkej německej krám parkuju bůh ví kde a zvyk je železná košile. Autobus mi ale ujíždí. Před nosem. Myslím, že mě nemohl vidět. Na zastávce stojí opět ten starý pán a tázavě se na mě kouká.
„To nic,“ odtuším s milým úsměvem. „Pojede další…“
Druhý den ráno vstanu, připravím se a jdu do práce. Než peníze přijdou na účet, raději to tam vydržím. Běžím na autobus. Ten velkej německej krám parkuju bůh ví kde a zvyk je železná košile. Autobus mi ale ujíždí. Před nosem. Myslím, že mě nemohl vidět. Na zastávce stojí opět ten starý pán a tázavě se na mě kouká.
„To nic,“ odtuším s milým úsměvem. „Pojede další…“
