Ptačí miniatura - napsala Irena Lahodná

...na mém dvorku panuje džungle. Říkám tomu permakultura. Každý, kdo chce žít a neotravuje tím ostatní, žít může. V noci, když jsem přijela domů z jógy, bylo na sporáku cosi jako ptačí trus. Poloprázdná krabice s džusem ležela na zemi. Na podlaze v pokoji se černal záhadný suchý terč jako smotek nějakých vláken. Byla jsem unavená. Ať se tu dělo cokoli, řešit to budu až ráno.
Za kredencí se ozval zvuk. Ptáček, došlo mi. A asi i trochu lítá, když potřísnil desku sporáku a dostal se za kredenc.

Já i pes jsme povečeřeli a zvuk se ozval znovu.
Pokusila jsem se hnout kredencí, ale marně.
Ptáčíčku, je to na tobě.

Podlaha je trochu šikmá a škvíra u země je užší než nahoře. Jestli zapadl až dolů, tak mu nepomůžu.

Naštěstí. Kdoví, jestli by mou záchrannou misi přežil a jestli bych ji přežila já.
Položila jsem ke škvíře nízký hrníček s vodou a nějaký suchar.
Ráno mě vítal pes a pronikavý ptačí vřesk. Mezi kredencí a nízkou skříňkou sedělo velké klubko uřvaného peří.

Chvíle pátrání po dostatečně lehkém hadru. Házím na něj vzdušný šátek od Vietnamců. Lov se zdařil. Ptáček protestuje, ale nezraňuju ho svou neobratností.
Vynáším ho na dvorek do mělkého prázdného šuplíku na kytky a zavírám dveře do domu. Ptáček vytetěl na okenní římsu a řval tam. Nechala jsem ho osudu a rodičům.
Vřesk brzy přestal.

Po dvorku se přehnali dva dospělí kosáci a ptáček už tam není.
Žádnou kočku jsem neviděla.
A jak je mým zvykem, doufám v dobré konce.
Dobré ráno.