V myšlenkách už jedl svá oblíbená jídla a nesměla chybět sladká tečka na závěr. Velký výběr zákusků mu dával zabrat. Pravda – ani mu nevadilo, že jeho rozhodovací schopnosti jsou mírně řečeno oploštělé. Na talířek si tak s čistým svědomím dal nejen indiána, ale i punčový řez a větrník. Cestou z oběda se pokaždé stavil pro karamelovou zmrzlinu ve vaničce. Přece nebude večer u televize sedět jen tak o hladu!
„Pane Jasoň, nemám pro vás dobré zprávy,“ řekl mu po probdělé noci a sérii vyšetření v nemocnici doktor.
„Máte vysoký tlak a cholesterol. Horší než šedesátník. S tím musíte něco udělat, nebo si pro vás přijde zubatá.“
„To jako, že už nebudu moct jíst hranolky?“ zatmělo se Jasoňovi před očima.
„Ne, musíte nasadit dietu,“ vysvětloval lékař. „A začít se hýbat. Alespoň chodit, nebo běhat. Aby tělo spálilo přebytečné tuky.“
Přebytečné tuky? Já je mám rád! Jsem takhle spokojený, pomyslel si Jasoň v duchu a vzápětí se ozvalo svědomí: No, kdyby nebylo té strašné bolesti ve střevech, která mě budila poslední dny a dostala až sem na pohotovost...možná na tom stravování něco bude…
Vybavily se mu díly seriálu Jste to, co jíte a jak tamní účastníci během diety strádali. Občas se cítil jako sulc, to mu ale nevadilo. Teď budu na jejich místě, pomyslel si a celý se orosil.
„118?! To není možný, chodím jako ďas,“ lamentoval sám pro sebe Jasoň, když i po 6480 krocích spálil podle chytrých hodinek jen 118 kalorií. Pot mu stékal v čůrcích podél tváře. Zastavil se u stromu v parku, aby se vydýchal. A pak ji z dálky uviděl.
„Teda, ta je!“ vydechl. Stála tam u cesty, měla krásné oblé tvary a na sluníčku celá zářila. Mašina na točenou zmrzlinu s velkým nápisem VANILKOVÁ, SLANÝ KARAMEL.
Neodolal.
„No a co?! Možná zůstanu tlustej a umřu, ale umřu šťastnej!“ a rozběhl se k ní.
Použijte v textu vylosovaná slova:
Jasoň, karamel, cholesterol
Před úpravou:
Jeho jedinou životní radostí bylo jídlo. V jakékoliv podobě. Nejraději měl smažené pokrmy a čokoládovou zmrzlinu. Panečku, jak ta chutnala večer u televize! Petr Jasoň věděl, že jeho láska není nejzdravější. Ale nemohl si pomoct.
„Pane Jasoň, nemám pro vás dobré zprávy,“ řekl mu po probdělé noci a sérii vyšetření v nemocnici doktor.
„Máte vysoký tlak a cholesterol. Horší než šedesátník. S tím musíte něco udělat, nebo si pro vás přijde zubatá s kosou.“
„To jako, že už nebudu moct jíst hranolky ani vepřový?“ zatmělo se Jasoňovi před očima.
„Ne, musíte nasadit dietu,“ vysvětloval lékař. „A začít se hýbat. Alespoň chodit, nebo běhat. Aby tělo spálilo přebytečné tuky.“
Přebytečné tuky? Já je mám rád! Jsem takhle spokojený, pomyslel si Jasoň v duchu a vzápětí se ozvalo svědomí: No, kdyby nebylo té strašné bolesti ve střevech, která mě budila poslední dny a dostala až sem na pohotovost... možná na tom stravování něco bude…
Vybavily se mu díly seriálu Jste to, co jíte a jak tamní účastníci během diety strádali. Občas se cítil jako sulc, to mu ale nevadilo. Teď budu na jejich místě, pomyslel si a celý se orosil.
„118?! To není možný, chodím jako ďas,“ lamentoval sám pro sebe Jasoň, když i po 6480 krocích spálil podle chytrých hodinek jen 118 kalorií. Pot mu stékal v čůrcích podél tváře. Zastavil se u stromu v parku, aby se vydýchal. A pak ji z dálky uviděl.
„Teda, ta je!“ vydechl. Stála tam u cesty, měla krásné oblé tvary a na sluníčku celá zářila. Mašina na točenou zmrzlinu s velkým nápisem „čokoládová, vanilková“.
Neodolal.
„No a co?! Možná zůstanu tlustej a umřu, ale umřu šťastnej!“ a rozběhl se k ní.
Háček k povídce Edity: Slaďouš Jasoň
„Veřejná váha, já myslel, že už to neexistuje! Hned vedle automatu na fotky. Hmm, asi nějakej retrokoutek,“ pomyslel si Petr Jasoň při ojedinělé cestě metrem.
„Fotku nepotřebuju, ale zvážit bych se mohl…“ rozpomněl se na svůj dnešní oběd o pěti chodech, kromě polévky všech smažených.
„Přejete si váhu zobrazit na monitor, nebo vytisknout?“ otázal se na obrazovce přístroj.
Vytisknout, zmáčkl Jasoň možnost číslo dvě, cítící za zády zvědavé pohledy.
Vyjel lísteček.
„A kurva!“ odtušil Petr Jasoň. Stálo tam: „Vstupujte na váhu jednotlivě!“
Lékař vše druhý den jen potvrdil: „Pane Jasoni, nemám pro vás dobré zprávy…“
(Marek Bucko)
