Nenávidím jí. Je mi pět a momentálně je v mých očích tou nejtrapnější příbuznou, kterou v rodině máme.
Píše se rok 1980 a ona každé ráno vstává, aby cvičila jógu a provedla pozdrav slunci, které se sotva stihlo vyhoupnout na srpnový obzor. Samozřejmě tím budí všechny členy domácnosti, kteří by v našem dvoupokojovém bytě ještě spali.
Píše se rok 1980 a ona každé ráno vstává, aby cvičila jógu a provedla pozdrav slunci, které se sotva stihlo vyhoupnout na srpnový obzor. Samozřejmě tím budí všechny členy domácnosti, kteří by v našem dvoupokojovém bytě ještě spali.
Je vegetarián, a tak nám dětem, které se ještě nezvládneme bránit, při nedělním obědě škube z ruky poctivě ulovené kuřecí stehno a zaměňuje ho za mrkev či kedlubnu. Zapaluje si přitom již dvacátou cigaretu a káže nám o zdravém životním stylu.
Ona oběd vynechává úplně. Ne kvůli askezi, ale aby se do ní během odpolední siesty vešla celá bublanina od babičky. Ve sladkém se neomezuje naprosto nijak. Kam to její 45ti kilový organismus dává, těžko říct. Asi vše okamžitě přemění na neutuchající živelnou energii, se kterou nás žene ven z domu do nejbližší pražské přírody.
Tatínek o ní říká, že je čarodějnice. Myslím, že má pravdu. Tetička věští budoucnost z karet, kávové sedliny i čajových lístků. Angínu léčí zásadně přikládáním rukou na krk a „stahováním negativní energie". Návštěvám jí raději vůbec neukazujeme.
„Kolouši, kolouši, kdopak tě to pokouší?" říká má osmdesátiletá tetinka a dloube mě do žeber.
Je mi pětačtyřicet a říkám si, že jí to ještě baví. Zrovna mi z kávové sedliny vyvěštila, že dostanu Magnesii literu a ona to musí takto zkazit. Ale stejně je to má nejmilovanější příbuzná.
