Stará váza v rohu je omlácená, a to nejlepší má za sebou. Ostatně jako skoro všichni tady, až na mě. Já se pyšním svou krásou, přímo naproti dveřím, hned uprostřed zdi. Ani ten porcelánový servis na mě nemá. Stejně se ho už půlka ztratila po těch letech. Jsem tedy ozdobou tohoto pokoje.
Počkat, něco slyším… Další skupina návštěvníků se blíží a jejich kroky se hrozivě rozléhají prázdným zámkem. Je to tu. Otevírají dveře a vchází. Mufloni jsou tady.
„Ten pán na obraze je hustej! Vypadá jako ředitel, akorát s fousama!“ pronesl tlustý chlapeček, který se ke mně blížil se svýma ulepenýma prstama. Pro pána krále, jen na mě nesahej těma prackama!
Ale je pozdě, mám na sobě šmouhu od čokoládový zmrzliny. A průvodkyně šílí...
