"Ne, nemiluji tě," odpověděl Bílý králík.
Dívka se zamračila, zaťala ruce v pěst a překřížila je přes prsa. Byla naštvaná.
"Vidíš?" odpověděl Bílý králík. "Teď začneš přemýšlet, co tě dělá tak nedokonalou a co jsi udělala špatně, že tě nemůžu milovat alespoň trochu. Víš, právě proto tě nemůžu milovat. Když jsem tě poprvé uviděl, uzavřel jsem smlouvu sám se sebou. Vyhnu se tomu tě milovat, dokud se nenaučíš milovat sama sebe!"
"Já tě ale miluju," řekla Alice a objala Bílého králíka. Tiskla ho k sobě pevně, velmi pevně.
Když ho pak strkala do trouby na česneku a smetaně, mlsně se olízla a řekla: "Sebe ale miluju víc a ty tvoje blbý kecy už mě přestaly bavit."
Alice se zprudka posadila na posteli. Sen o Bílém králíkovi se jí zdával od dětství. Od té doby, co jí její výstřední babi dala k pátým narozeninám Alici v říši divů a každý večer jí z ní předčítala. Posouvala si při čtení na nose brýle se zlatými obroučkami a její náramky přitom o sebe ťukly. Někdy cinkaly jako zvonečky a jindy chrastily jako hadí ocas. Alici pokaždé napadlo, že rozumí tomu, co babi čte a podle toho vydávají své zvuky.
„Ta knížka je o tobě,“ nezapomněla vždycky babi dodat. „Hlavní hrdinka se jmenuje stejně jako ty.“
Jednou se s tím Alice chtěla pochlubit kamarádkám, ale o dva roky starší Marie ji s pohrdáním utřela: „Žádná Alice, Alenka. Vidíš?“ ukazovala jí písmenko po písmenku. „Jmenuješ se snad Alenka?“ zvedla jí přímo před nosem triumfálně prst, aby všichni viděli, že má pravdu.
Alice přiběhla domů s pláčem a všechno babi vyprávěla. Ta se na ni dlouze zadívala, pak mávla rukou a prohlásila: „Nonsens.“
Alice jí vůbec nerozuměla, usoudila, že je to něco strašného, a rozplakala se ještě víc. Babi se pomalu zvedla od stolu, nasadila si svoje čtecí brýle, za kterými byly její oči dvakrát větší, a chvíli štrachala v knihovně. Pak položila na stůl ohmatanou knížku se stejnými obrázky, jako byla ta její. Jen to jméno tam bylo jiné.
„A-L-I-C-E,“ hláskovala babi písmenko po písmenku a pak rezolutně prohlásila: „Nejvyšší čas naučit tě číst. A taky anglicky,“ dodala ještě. Tak začala jejich domácí výuka. Ve stejné době se v Aliciných snech poprvé objevil Bílý králík.
Podívala se na budík. Byly tři hodiny ráno. Věděla, že už neusne. Pokaždé, když Bílého králíka strčila do trouby a probudila se, už nedokázala usnout. Tenhle sen fungoval jako předzvěst nějaké změny. Jako dítě si to neuvědomovala, ale v dospělosti zjistila, že se jí zdál pokaždé, když v jejím životě něco končilo.
„Dobré ráno babi,“ pozdravila fotku na nočním stolku a pohladila zlaté obroučky. Byl to její ranní rituál, o kterém věřila, že jí přináší štěstí. I když v poslední době to moc nefungovalo.
Už dva měsíce byla bez práce. Časopis, do kterého překládala anglické texty, zkrachoval, její finanční rezervy se povážlivě tenčily a nová práce nikde. Nedokázala spočítat, kolik rozeslala životopisů na všechny možné i nemožné strany. A nic. Bylo jí čtyřicet, byla bezdětná, singl a teď ještě bez práce. Najednou zazvonil telefon. Neznámé číslo. Nevěřícně se podívala na budík. Ukazoval přesně 3.33. Telefon dál vyzváněl a nezdálo se, že chce přestat. Zvedla ho.
„Haló,“ řekla opatrně. Cítila se stejně jako kdysi, když si jako děti chodily potají hrát do sousedovic kůlny.
„Alice?“ ozval se na druhém konci neznámý mužský hlas.
Tak ji to zaskočilo, že jen hlesla: „Ano.“
„Výborně. Rád vás slyším. Kdy můžete nastoupit?“
„Cože? Prosím? Víte, kolik je hodin? Kdo vůbec jste a co chcete?“ vzpamatovala se Alice.
„Vy chcete,“ opáčil hlas na druhém konci, „ucházela jste se u nás o práci.“
Alice horečně přemýšlela. Práci nutně potřebovala, ale tahle situace byla divná.
„Haló, jste tam?“ ozval se netrpělivě onen hlas.
„Jo, tedy ano,“ opravila se okamžitě, zatímco jí hlavou vířily nesourodé myšlenky.
„Skvělé, čekám tu na vás,“ řekl hlas tónem, který nepřipouštěl odpor.
„Cože? Kam mám přijít?“ zmateně se zeptala Alice.
„Pošlu vám limuzínu. Za hodinu,“ prohlásil hlas a zavěsil.
„Chtěla jsi práci? Chtěla. Tak co zas máš,“ ozval se jí za zády jiný hlas. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a otočila se. V duchu si přitom neustále opakovala: „Není tam, není.“
Když je otevřela, byl tam. Bílý králík seděl na jejím křesle a lakonicky prohlásil: „Šup, šup. Běží ti čas.“
Autorka publikuje své povídky na #Hřešímživotem
