Když mi bylo 15 let, rozhodla se naše rodina, v čele s hlavním organizátorem a generálem výpravy, Marií nejstarší (toho jména první), což je má milovaná tetička, že vyrazíme na rodinou dovolenou do Chorvatska. Osobně jsem se na dovolenku velice těšila, ale jen do okamžiku, než mi bylo oznámeno, že pojede i Maruška (z rodu Marií nejmladší, toho jména třetí nositelka), šestileté děvčátko, roztomilostí až rozkošností oplývající. Ovšem jak pro koho. Pro mne to byl malý rarášek s pěkným kukučem a s oblíbenou větou: „Pojď si hrát“, kterou na mě vytahovala, skoro při každé rodinné sešlosti.
Jelikož naše výprava sčítala něco kolem 12 lidí, zaplnili jsme autobus až do poloviny. Samozřejmě jsem místo vedle Marušky schytala já, ačkoliv jsem se těsně před nástupem do vozu snažila držet v blízkosti starší sestřenky Niky. Ovšem má snaha byla málo platná, jelikož mi Maruška už držela místo.
V sedadle do uličky si člověk uvědomí mnoho věcí, jako například, že není úplně dobré sedět v blízkosti toalet.
Během 17hodinové cesty jsem se snad seznámila se všemi cestujícími, a to včetně samotného delegáta. Moc si jejich obličeje, ale nepamatuji, jelikož po 3 kinedrylech mi vše skvěle splývalo. Také se mi povedlo několikrát vypadnout ze sedačky na zem, když řidič prudce zabočil či zastavil a Maruš se vždy vesele pousmála, dobračka jedna. Nemůžu jí, ale vyčítat, že by si toto místo vybrala schválně, tentokrát je v tom nevinně, protože než chudák malá stihla doběhnout k sedačkám, několik hbitých důchodců stihlo nejlepší místa zabrat a zbytek rodiny se takticky posadil do klidnější části busu.
Má spolusedící většinu cesty vyprávěla o pohádkách a drbech ze školky a neopomněla ani několikrát pronést svou oblíbenou větu, „Pojď si hrát“, kterou jsem, ale vždy takticky zamluvila hovorem o nových animácích a princeznách. Děsilo mě totiž, co vše za hračky může schovávat ve svém růžovém batůžku.
Povídat si vydržela až do první zastávky, do hranic s Rakouskem. Ihned jak autobus zastavil přeplazila se přes ze mě a cupitala směrem k benzínce. Na starost jsem ji měla já, ovšem u mě je menší problém s dezorientací, takže když jsem rozespalá vystoupila z autobusu, Maruška byla fuč. Logicky jsem šla za světlem a vůní párků v rohlíku, ale v přeplněné místnosti, jsem dívenku s korunkou a růžovými šatičkami nezahlídla. V tom momentě jsem si uvědomila, že už šlo do tuhého. Přišlo mi až pozoruhodné, jak se zbytek rodiny na vcelku malé benzínce rozprchl a jediný koho jsem potkala byla teta Marie, toho jména druhá, počítající eura na kafe.
Rozhodla jsem se jít hledat Maruš k okolí busu. Napadlo mě, že už někde může čekat. Ještě jsem se pro jistotu zastavila na polorozpadlém dětském hřišti na rohu benzínky, kde by se bál i dospělý člověk za světla, ale ani tam Maruška nebyla. Jenomže mé pátrání mi zabralo delší dobu, než jsem odhadla a když jsem se dobelhala k autobusu, ten se zcela šťastně a bezstarostně rozjel, beze mne…
Nevím, jestli se to někomu z vás už stalo, ale je to celkem znepokojující zážitek. Poněkud melancholicky jsem se posadila na lavičku a sledovala projíždějící auta, která ujížděla rychle a problikávala jako světla na kolotoči.
Nějakou chvíli to trvalo, ale autobus se vrátil a při mém nástupu dovnitř jsem se až sama podivila, jak ráda jsem zase viděla tu okatou princeznu držící mi místo vedle ní u toalet.
S úlevou jsem se posadila do sedačky, že aspoň ona se neztratila a oddychla jsem si úlevou. Když v tom jsem zaslechla tichoulinký hlásek plný naděje, který mi šeptal: „Pojď si hrát“.
Má spolusedící většinu cesty vyprávěla o pohádkách a drbech ze školky a neopomněla ani několikrát pronést svou oblíbenou větu, „Pojď si hrát“, kterou jsem, ale vždy takticky zamluvila hovorem o nových animácích a princeznách. Děsilo mě totiž, co vše za hračky může schovávat ve svém růžovém batůžku.
Povídat si vydržela až do první zastávky, do hranic s Rakouskem. Ihned jak autobus zastavil přeplazila se přes ze mě a cupitala směrem k benzínce. Na starost jsem ji měla já, ovšem u mě je menší problém s dezorientací, takže když jsem rozespalá vystoupila z autobusu, Maruška byla fuč. Logicky jsem šla za světlem a vůní párků v rohlíku, ale v přeplněné místnosti, jsem dívenku s korunkou a růžovými šatičkami nezahlídla. V tom momentě jsem si uvědomila, že už šlo do tuhého. Přišlo mi až pozoruhodné, jak se zbytek rodiny na vcelku malé benzínce rozprchl a jediný koho jsem potkala byla teta Marie, toho jména druhá, počítající eura na kafe.
Rozhodla jsem se jít hledat Maruš k okolí busu. Napadlo mě, že už někde může čekat. Ještě jsem se pro jistotu zastavila na polorozpadlém dětském hřišti na rohu benzínky, kde by se bál i dospělý člověk za světla, ale ani tam Maruška nebyla. Jenomže mé pátrání mi zabralo delší dobu, než jsem odhadla a když jsem se dobelhala k autobusu, ten se zcela šťastně a bezstarostně rozjel, beze mne…
Nevím, jestli se to někomu z vás už stalo, ale je to celkem znepokojující zážitek. Poněkud melancholicky jsem se posadila na lavičku a sledovala projíždějící auta, která ujížděla rychle a problikávala jako světla na kolotoči.
Nějakou chvíli to trvalo, ale autobus se vrátil a při mém nástupu dovnitř jsem se až sama podivila, jak ráda jsem zase viděla tu okatou princeznu držící mi místo vedle ní u toalet.
S úlevou jsem se posadila do sedačky, že aspoň ona se neztratila a oddychla jsem si úlevou. Když v tom jsem zaslechla tichoulinký hlásek plný naděje, který mi šeptal: „Pojď si hrát“.
