Horké Zebedee Springs patří v australské Kimberley k těm navštěvovanějším místům. Což znamená, že tam občas potkáte i deset lidí. Nic to nemění na tom, že jste tisíce kilometrů v pustině a pomoc je opravdu daleko.
“P..ča blesk!!” pronesl jsem procítěně a dost nahlas. Zoufale jsem u toho mával nohama. Plavecké šortky se ve vířící vodě nebezpečně nadouvaly a já se modlil, aby had jednu z nohavic nepovažoval za bezpečné útočiště. Protože já to tak rozhodně neviděl. Děti naštěstí pochopily situaci a termální jezírko opustily rychlostí, kterou jsem jim záviděl. Přes hbitý ústup si ovšem celou situaci dobře zapamatovaly a v dalších letech ji zhusta používaly k obveselení svých kamarádů. Zlatým hřebem vyprávění býval můj výkřik: “P..ča blesk!!”
V dané chvíli to ovšem tak vtipné nebylo. Had se nešikovně kroutil kolem míst, kam jsem rozhodně nechtěl být kousnutý. Za zády kolmá skála. Nikdy by mě nenapadlo, že po ní dokážu vylézt bosý a zády ke stěně. Podivnými pohyby, připomínajícími raněného pavouka, jsem se vysoukal nahoru. Dole v jezírku plavaly moje sandály. Mezi nimi se vlnila hladina a vytvářela křivky ve tvaru S. Výtah, který dopravoval adrenalin od hlavy až k palcům u nohou, pomalu zvolňoval…
Vzpomněl jsem si na Klapáče. Chlapíka, kterého jsme před pár dny potkali v jiné rokli. Nevím, jak se jmenoval doopravdy. Když mluvil, zvláštně klapal pusou. Klapáč. Řekl nám tehdy, že se má rád a že se z treku vrací, protože na stezce narazil na jednoho z nejjedovatějších...
Setkání s ním nás zanechalo v hlubokém dilematu. Jít dál nebo to taky otočit? Hlavou se honily otázky jak z filmové klasiky s Indianou Jonesem: “Hadi, proč tu jsou zase hadi...”
Nakonec jsme šli, ale celou cestu jsem bušil ulomenou větví do kamenů okolo tak, že se všichni plazi museli plašit odsud až ke Cap Yorku.
Skalnaté rokle Kimberley jsou zelené drahokamy zanořené do vyprahlé buše. Plné vzácné vody. Průzračná jezírka, vodopády a kolem nich neuvěřitelně bujná vegetace. Rajské zahrady bez jablek. Vytvořené s božskou fantazií. Někdy nebezpečně jedovaté, ale vždycky vábící.
Jednou z nejkrásnějších je El Questro. Cesta tu pomalu stoupá zužujícím se malým kaňonem s proudící vodou. Okolo palmy, rostoucí na březích i popadané do řečiště. V něm skalnaté bazény s propraným ostrohranným pískem. Koupání v nich je čistá radost.
Na konci rokle je vodopád a pod ním hluboké jezírko. Můžete do něho bez obav skočit šipku. Pak ještě jednou. A znovu. Až do únavy. Skáčete tak dlouho, než vyprchá euforie ze zázraku, který je tu ukrytý.
Voda padá seshora z dalšího skalnatého stupně. Stezka se u něj vytrácí. Navazuje na ni prostor pro fantazii. Fantazii treků, které nikde nekončí.
