Dva roky uplynuly jako pouhá myšlenka a skoro nic se nezměnilo. Hitem dvou dekád nebyl nikdo jiný než Miki Matsubara se svojí ‘Stay With Me’ a mnoho lidí všemožných vrstev přitahovaly kluby či taje internetu. Ale i když se slova písně rozléhala i v jeho menším ponurém pokoji, Satoshi nebyl s to se nechat unášet.
Nebylo proč. Povýšení se neblížilo, doma na něj nikdo nečekal a jedinou jistotou bylo pracovní vyčerpání. Kdy měl naposledy volno? Nedokázal si vzpomenout. A přes veškerou snahu nespadnout hlouběji do propasti melancholie a deprese, jednou nohou už tam byl.
Nebylo proč. Povýšení se neblížilo, doma na něj nikdo nečekal a jedinou jistotou bylo pracovní vyčerpání. Kdy měl naposledy volno? Nedokázal si vzpomenout. A přes veškerou snahu nespadnout hlouběji do propasti melancholie a deprese, jednou nohou už tam byl.
,,Jaké jsou možnosti, že se někdy změníš?”
Nezmění.
,,A co děti?”
Nezůstanou u něj.
Nevyšlo to.
A tak se naděje, že jednou bude vést spořádaný život a mít vlastní rodinu, vytratila do neznáma.
,,Nekoukejte na mě tak…”
Satoshi odvrátil pohled od fotografie vedle svého počítače a raději se rozhodl kliknout na další stránku. Web vedle webu, tak prosté to bylo.
„Hm, tak zase k ničemu.”
Každá stránka, na níž najel s repetitivním pohybem zápěstí, byla k ničemu. Až do chvíle, kdy otevřel jeden zapadlý článek o ztracených dětech.
,,Azumi Furuya, dvanáct let.”
,,Azumi Furuya, dvanáct let.”
Jeho oči si letmo prohlédly obličej malé dívky s culíky a poté se zaměřily na další fotografii. Na té se usmívala holčička podobná předešlé.
,,Ayako Furuya, čtrnáct let. Obě dvě zmizely… to je skoro dvacet let!”
Satoshi ucítil, jak mu tuhne vlastní krev. Takový zapadlý článek nepříjemně připomínal všechny ty kauzy, které Satoshi vídal u kolegů. Přesně takové, které se po půl roce odloží a zapomene se na ně.
,,Nezvěstná dvojčata.”
Satoshi se podíval na web, který byl naposledy aktualizován před osmi lety. A i přes jeho zvláštní strukturu jel dolů a dolů.
,,Juzo Hatake, také dvanáct, Hanami Hanazawa… té bylo devět!?”
,,Juzo Hatake, také dvanáct, Hanami Hanazawa… té bylo devět!?”
Představil si všechny ty děti ve složkách s razítkem ‘他’ – ‘ostatní’. A také setkání s pohledy rodičů na chodbách před kancelářemi. Mrazivá atmosféra, hysterické slzy, a nakonec prázdné výrazy.
,,Co se jen mohlo stát? Vražda kvůli orgánům? Znásilnění? Hanami… Hanami Hanazawa, co ti to jen udělali holčičko?”
V článku bylo zmíněno devět dětí. Devět dětí ve věku od devíti až do patnácti let. A u žádného nebylo jasné, kde, ani jak došlo ke samému zmizení. A to bylo to, co popohnalo Satoshiho, aby pátral dále. Pozorně si pročítal článek stále dokola a dokola – až nakonec ztratil pojem o čase, opět.
V článku bylo zmíněno devět dětí. Devět dětí ve věku od devíti až do patnácti let. A u žádného nebylo jasné, kde, ani jak došlo ke samému zmizení. A to bylo to, co popohnalo Satoshiho, aby pátral dále. Pozorně si pročítal článek stále dokola a dokola – až nakonec ztratil pojem o čase, opět.
Když jeho hlava začala sklouzávat po ruce, která ji podpírala, zachytil lehce přehlédnutelný detail mezi nenápadnými řádky.
,,’友達 ですか’, hm? Takže tohle navštěvovala Hanami Hanazawa? A zdá se, že dokonce i Ayako se svou sestrou.”
Po chvíli uvažování Satoshiho napadlo, že stránku navštíví…
Rychle vyťukal název stránky do klávesnice.
Rychle vyťukal název stránky do klávesnice.
Vyskočil na něj web s blikajícím oknem ‘nová skupina’. Nejistě na to okno kliknul a zobrazil se mu chat s nečekaně živou diskuzí. Zprávy byly vcelku typické, ale uživatelé ne.
Gramatické chyby i slovosled poukazovaly na mladší věkovou skupinu. Nešlo o žádnou širokou škálu uživatelů. Tím se však nenechal odradit.
,,Zdravím, mohu se přidat?” napsal a vyčkával.
,,Zdravím, mohu se přidat?” napsal a vyčkával.
Odpověď byla neutrální.
,,A kolik je ti let?”
Vzpomněl si na ztracené děti a odepsal: ,,Čtrnáct.”
Stránka ho znenadání přesunula do jiné skupiny. ¨
Než se však vzpamatoval, přišla do jeho nového chatu uvítací zpráva.
“Ahoj, kamaráde! Jsem Tvůj nový přítel. Co si takhle zahrát hru? Budeme si společně psát, seznámíme se jako ve škole, a až se brzy setkáme, budeme nejlepší přátele na světě.”
Přejel mu mráz po zádech.
Mráz a adrenalin.
Prsty se dotkly klávesnice.
,,Takže jsme teď přátelé?” odepsal.
Asi bude potřeba zbortit pár přátelských vztahů, pokud možno hned.
Přejel mu mráz po zádech.
Mráz a adrenalin.
Prsty se dotkly klávesnice.
,,Takže jsme teď přátelé?” odepsal.
Asi bude potřeba zbortit pár přátelských vztahů, pokud možno hned.
Tato práce získala 1. cenu literární soutěže PSAVCI organizované knihovnami v Třinci a v Havířově. Soutěž odstartovala v únoru ve dvou kategoriích (skupinu studentů od 15 let a dospělých od 20 let). Odbornými patrony byli lektoři Dana Emingerová a Šimon Pravda. Autorka zvétězila v dětské kategorii.
