Komáři jsou svině - napsala Anna Vocelová

„Ty komáři jsou prostě svině!“ odplivl si děda při sledování večerních zpráv.
„Drž pusu aspoň před tou holkou,“ okřikovala ho babička.

 „Jen ať to slyší, copak tobě nevadí, jak nám všem pijou krev?“
Babička mlčela a dál myla nádobí po večeři.
„Před nima se neschováš,“ pokračoval děda při pohledu na schůzující pány v televizi.
Měl pravdu. Psal se rok 1988 a u Lužnice se komáři opravdu přemnožili, takže jsme všichni byli poštípaní více než jindy. Děda tedy mumlal, že tihle komáří nejsou přemnožení jen v létě u řeky, ale tomu jsem moc nerozuměla.
Milovala jsem prázdniny strávené na chatě u prarodičů. Naši museli chodit do práce, takže mě vždycky na dva měsíce odložili sem. Několikrát nás přijeli zkontrolovat, jestli prý něco nevyvádíme. Nevím, co tím přesně mysleli, ale vím jistě, že kdykoli přijeli, zábava vzala do zaječích. Musela jsem chodit brzo spát a naši s babi a dědou do noci v kuchyni nad něčím dokola debatovali. Táta často zvyšoval hlas. Babička pořád opakovala: „Pst, ať nevzbudíme Janičku,“ a děda pokuřoval fajfku. Nespala jsem, takže jsem kouř spáleného tabáku cítila až do postele. Jak by taky ne, když máma pořád courala sem a tam, aby se přesvědčila, že už opravdu spím.
„Martine, to přece nemůžeš myslet vážně,“ zazněl do ticha dědův hlas. Táta mlčel.
„No tak řekni mu něco, Jarmilo,“ obrátil se na babičku. Babička vzlykala.
„Ty s ním snad souhlasíš, Marto?“ snažil se najít oporu aspoň v mámě.
„Ne, tedy nevím,“ odpověděla opatrně máma.
„Aspoň někdo má rozum. Copak ty nevíš, synku, co ty svině provedli tvému dědovi? Krám mu sebrali, v dolech ho skoro udřeli a ty… Ty se chceš stát jedním z nich!“
„Já musím, táto.“
„Hovno musíš. Mě se o tom taky snažili přesvědčit, ale…“
„Nehádejte se,“ vstoupila do debaty babička.
„My se nehádáme,“ sykl děda, „ale to ti povídám, Martine, jestli se k nim přidáš, sem už nevkročíte.“
Srdíčko mi bušilo do peřiny. Bála jsem se, že mě naši odvezou a prarodiče už nás nebudou mít rádi. Proč jinak bychom sem nemohli vkročit? Usilovným přemýšlením jsem usnula.
Když jsem se vzbudila, naši byli pryč. Do Prahy odjeli hned brzy ráno. Prý měli něco neodkladného. Děda byl od té doby sice trochu zamyšlený, ale ve víru radovánek jsem to za chvíli přestala vnímat.
…
„Komáři jsou svině, komáři jsou svině!“ prozpěvovala jsem si v lese při sbírání hub.
„Janičko, to neříkej, vždyť tu žádní komáři nejsou,“ umravňovala mě babička.
Jen co to dořekla, jeden si našel místo na mém rameni. Ani bych si ho nevšimla, kdyby ho děda se slovy: „mrcha jedna“ neplácl přímo na mém bílém tričku.
„To se vypere,“ pronesla suše babička, zatímco malým nožíkem se zelenou střenkou zbavovala nohu statného klouzka zbytků mechu.
„Fuuuj, ten je slizkej,“ sáhla jsem na něj.
„Uvidíš, jak bude ve smaženici dobrej,“ uklidňovala mě babička.
Jestli měla pravdu, netuším, protože ve smaženici byly slizké i ty nejsametovější hříbky, které jsme našli. Děda byl na sbírání sameťáčků přeborník. I když houba nebyla vidět, on na dálku poznal, pod kterým lístkem se skrývá. Sám se nechtěl moc ohýbat, proto mi vždy jen ukázal správný směr a já jsem cupitala poklad sebrat. Košík se nám radostně plnil. Tu kovář, tu bedla, tu babka, jen muchomůrku mi nikdy nedovolil utrhnout, i když byla ze všech hub nejkrásnější.
„Dědo, ta by nám v koši dělala parádu,“ prosila jsem. „Podívej se na ty její roztomilé tečky na červeném klobouku,“ snažila jsem se přimluvit, aby krasavici umístil mezi hnědo-hnědé kamarády.
„Ta by nám ve smaženici nechutnala, Janičko, tu necháme lesním vílám,“ odbyl dědeček můj nápad.
„Já bych taky chtěla být lesní víla, můžu?“ žadonila jsem a kouzelnou větvičkou máchala kolem sebe.
„A co by si přála moje lesní víla?“
„Borůvkovej koláč. A… A aby komáři nebyli takový svině.“
„I ty rozumbrado, borůvky ještě nejsou zralé a komáři?“ nadechoval se děda.
„Víte co,“ přerušila ho babička v půlce věty, „už je hodně hodin, půjdeme radši domů.“
…
Bylo mi osm a bála jsem se zeptat, kdy naši zase přijedou. A přijedou vůbec? V hlavě mi pořád zněla tajně vyslechnutá věta: „Jestli to podepíšeš, sem už nevkročíte.“ 

Snad to tedy děda nemyslel vážně. Dospělí přece někdy říkají věci, které nemyslí úplně vážně. A dokonce to prý není ani lhaní, ale legrace. Sice se pokaždé nesmějí, ale… Prý to pochopím, až budu větší. Tak čekám.

 
Přijeli!!!
Běžela jsem k tátovi s roztaženou náručí. Zdvihl mě do vzduchu a udělal letadlo jako vždycky, když se vracel po delší době.
„Hurááá, takže ses k nim nepřidal, když jsi sem mohl vkročit?“ jásala jsem.
„Kdes to…?“ koktal ze sebe. Čas jako by se zastavil. 

Děda sklopil oči. Táta mě postavil na zem.
„Ahoj táto,“ pozdravil dědu sedícího ve svém proutěném křesle na zápraží. Ten stále upřeně počítal betonové dlaždice před sebou. Máma stála tiše opodál. Běžela jsem k ní. Pusinkovala mě a plakala. Babička v kuchyni krájela bábovku, na kamnech syčela konvice.
„No tak, táto,“ pronesl tatínek. 

Děda vstal a podíval se na tátu plný roztěkaného očekávání, podobně jako já se dívám na hromadu dárků, které mi každý rok naděluje Ježíšek. Co tam asi bude? Mrkací panenka? Puntíkatá sukně? Aktovka do školy?
Tady to bylo jiné. Proti sobě mlčeli dva velcí chlapi. Hleděli si zpříma z očí do očí. Nevydali ani hlásku, přesto si řekli všechno. 

 Táta sevřel rty a zavrtěl několikrát hlavou zprava doleva. Dědovi vytryskly radostí slzy.
„Já to věděl,“ hlesl a tátu silně objal.
Nechápala jsem, proč si všichni dospěláci najednou otírali oči. Víc mě totiž zajímaly křupavé drobečky mramorové bábovky. 

Kolem stolu se linula vůně čerstvé kávy a nikde nepoletoval žádný otravný komár.