„Kafe!“ volá švagrová.
Jsem na chalupě u bráchy. Nabídl mně, že můžu přijet, abych si trochu odpočinula. Nacházím se totiž v takovém zvláštním bodě svého života. Zastavila jsem se v tom děsném běhu a zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem šťastná.
„Já si nedám!“ volám na švagrovou. Zvedám se a jsem úplně malátná.
„Hrozně to dneska pere,“ říká můj brácha. „Pojď si dát aspoň vodu.“
Obejme mě kolem ramen a jdeme ke stolu před chalupou. Je to zvláštní, ale s ním mě snad pojí nejsilnější pouto. Je jediný, na koho jsem se vždycky mohla spolehnout. Mě i mámu chránil před tátou, když se vrátil z hospody, když řval a rozbíjel lahve o zeď, když nás chtěl bít.
Sedneme si na dřevěnou lavici. Pomalu piju vodu.
„Půjdu se na chvilku projít do lesa.“
„Mám jít s tebou?“ podívá se na mě brácha.
„Ne ne,“ říkám rychle. „Potřebuji být sama.“
„Já vím, tak jo.“
„Nedaleko skal jsou prý bezdomovci. Tak tam radši nechoď,“ říká švagrová.
„Ve městě jich je dost, ale v lese?“ pousměji se.
„Říkal to soused.“
Dopiji vodu, vezmu si mobil a jdu prašnou cestou k lesu. Tam je příjemněji. Vnímám chlad, ticho a vůni, kterou jsem už dávno necítila. V hlavě se mně mísí myšlenky. Jsou jako roztahané kousky papíru. Nejdou poskládat dohromady.
Pak si sundám boty a chodím po hebké trávě, hladím kůru stromů.
Najednou před sebou vidím ženu. Sedí u ohně, na sobě neforemný kabát, vlasy neurčité barvy jí spadají ve slepených pramenech na ramena. Na krku se jí houpe kožený pytlík na provázku. V ruce drží aluminiový kelímek a rozvážně pije. Podívá se na mě tmavýma pronikavýma očima a pokyne rukou, abych si přisedla. Podá mně špinavý kalíšek, ale rychle vrtím hlavou. Tohle bych nevzala do ruky, natož abych se napila. Ale posadím se.
„Potřebuješ poradit,“ pronese chraplavým hlasem. Opravdu nevím s čím, vůbec ji neznám. Ale je to taková zvláštní situace. Tak neříkám nic. Sedím na nějaké staré dece, rukama objímám kolena. Trošku se pohupuji. Najednou se cítím zvláštně, ale hezky. Tak jako dlouho ne. Uvnitř mě se usazuje veliký klid a celou mě prostupuje. Sedíme a mlčíme. Ale není to nepříjemné.
„Chceš bezstarostnej život,“ zachraptí. „Ale ten neexistuje.“
„Sama sis určila svoji cestu. Vybrala sis rodiče, překážky, který chceš v životě překonat.“
„Cože?“ říkám si v duchu. Nerozumím tomu. Já že bych si vybírala rodiče? To bych si teda určitě nezvolila svého tátu. Opilce, kterého jsme se všichni báli.
„Tvoje duše to takhle chtěla.“
Já ale nevěřím na nějakou duši. Mám svoje tělo. Jeden život. Až umřu, tak konec. Nic potom není.
„Zatím tomu nerozumíš, ale ke všemu dojdeš.“
Najednou všechno zalije červené světlo. Asi zapadá slunce, říkám si. Je to krásné. Červené nebe, stromy. Ještě to umocňuje tu podivnou situaci.
„Tohle je koření života,“ zasměje se a poklepe si na kožený sáček, který jí visí na krku.
„Co to je?“ zašeptám.
„Láska a humor. To je to nejdůležitější ze všeho. Pamatuj si to.“
„Tak jo, děkuji. Já už půjdu,“ řeknu potichu.
Rozloučím se. Zvedne ruku na pozdrav.
Jdu zpátky. Červené světlo zmizelo, je šero. Klopýtám po cestě k vesnici. Naproti mně jde brácha.
„Kde jsi? Měl jsem strach! Volala jsem ti asi pětkrát!“
Všechnu mu vyprávím.
„To byla ta bezdomovkyně, jak říkal soused.“
„Nevím. Byla moudrá. Je mně to divné.“
V noci nemůžu spát. Pořád o tom všem přemýšlím.
Druhý den nemám stání.
„Já si nedám!“ volám na švagrovou. Zvedám se a jsem úplně malátná.
„Hrozně to dneska pere,“ říká můj brácha. „Pojď si dát aspoň vodu.“
Obejme mě kolem ramen a jdeme ke stolu před chalupou. Je to zvláštní, ale s ním mě snad pojí nejsilnější pouto. Je jediný, na koho jsem se vždycky mohla spolehnout. Mě i mámu chránil před tátou, když se vrátil z hospody, když řval a rozbíjel lahve o zeď, když nás chtěl bít.
Sedneme si na dřevěnou lavici. Pomalu piju vodu.
„Půjdu se na chvilku projít do lesa.“
„Mám jít s tebou?“ podívá se na mě brácha.
„Ne ne,“ říkám rychle. „Potřebuji být sama.“
„Já vím, tak jo.“
„Nedaleko skal jsou prý bezdomovci. Tak tam radši nechoď,“ říká švagrová.
„Ve městě jich je dost, ale v lese?“ pousměji se.
„Říkal to soused.“
Dopiji vodu, vezmu si mobil a jdu prašnou cestou k lesu. Tam je příjemněji. Vnímám chlad, ticho a vůni, kterou jsem už dávno necítila. V hlavě se mně mísí myšlenky. Jsou jako roztahané kousky papíru. Nejdou poskládat dohromady.
Pak si sundám boty a chodím po hebké trávě, hladím kůru stromů.
Najednou před sebou vidím ženu. Sedí u ohně, na sobě neforemný kabát, vlasy neurčité barvy jí spadají ve slepených pramenech na ramena. Na krku se jí houpe kožený pytlík na provázku. V ruce drží aluminiový kelímek a rozvážně pije. Podívá se na mě tmavýma pronikavýma očima a pokyne rukou, abych si přisedla. Podá mně špinavý kalíšek, ale rychle vrtím hlavou. Tohle bych nevzala do ruky, natož abych se napila. Ale posadím se.
„Potřebuješ poradit,“ pronese chraplavým hlasem. Opravdu nevím s čím, vůbec ji neznám. Ale je to taková zvláštní situace. Tak neříkám nic. Sedím na nějaké staré dece, rukama objímám kolena. Trošku se pohupuji. Najednou se cítím zvláštně, ale hezky. Tak jako dlouho ne. Uvnitř mě se usazuje veliký klid a celou mě prostupuje. Sedíme a mlčíme. Ale není to nepříjemné.
„Chceš bezstarostnej život,“ zachraptí. „Ale ten neexistuje.“
„Sama sis určila svoji cestu. Vybrala sis rodiče, překážky, který chceš v životě překonat.“
„Cože?“ říkám si v duchu. Nerozumím tomu. Já že bych si vybírala rodiče? To bych si teda určitě nezvolila svého tátu. Opilce, kterého jsme se všichni báli.
„Tvoje duše to takhle chtěla.“
Já ale nevěřím na nějakou duši. Mám svoje tělo. Jeden život. Až umřu, tak konec. Nic potom není.
„Zatím tomu nerozumíš, ale ke všemu dojdeš.“
Najednou všechno zalije červené světlo. Asi zapadá slunce, říkám si. Je to krásné. Červené nebe, stromy. Ještě to umocňuje tu podivnou situaci.
„Tohle je koření života,“ zasměje se a poklepe si na kožený sáček, který jí visí na krku.
„Co to je?“ zašeptám.
„Láska a humor. To je to nejdůležitější ze všeho. Pamatuj si to.“
„Tak jo, děkuji. Já už půjdu,“ řeknu potichu.
Rozloučím se. Zvedne ruku na pozdrav.
Jdu zpátky. Červené světlo zmizelo, je šero. Klopýtám po cestě k vesnici. Naproti mně jde brácha.
„Kde jsi? Měl jsem strach! Volala jsem ti asi pětkrát!“
Všechnu mu vyprávím.
„To byla ta bezdomovkyně, jak říkal soused.“
„Nevím. Byla moudrá. Je mně to divné.“
V noci nemůžu spát. Pořád o tom všem přemýšlím.
Druhý den nemám stání.
„Musím tam znovu,“ říkám bráchovi. „Všechno mně to leží v hlavě, mám ještě hrozně moc otázek.“
Dívá se na mě a ví, že mě nepřemluví. „Půjdu s tebou.“
Procházíme les, až konečně najdeme to místo. Ale nikde nikdo.
„Tady byl ten oheň,“ dívám se nevěřícně. Po ohni ani stopy.
„Našel jsem tohle,“ ukazuje brácha a podává mně kožený pytlík.
„Koření života: láska a humor,“ říkám na oko důležitě.
Dívá se na mě a ví, že mě nepřemluví. „Půjdu s tebou.“
Procházíme les, až konečně najdeme to místo. Ale nikde nikdo.
„Tady byl ten oheň,“ dívám se nevěřícně. Po ohni ani stopy.
„Našel jsem tohle,“ ukazuje brácha a podává mně kožený pytlík.
„Koření života: láska a humor,“ říkám na oko důležitě.
Nahlédnu do něj a rozesměji se.
