O 33 let později:
Jsem učitelka. Je mi čtyřicet, nemám tabuli na křídy a nejsem přísná. Nemám před sebou bandu roztodivných plyšáků, ale jednadvacet šesťáků. Jsem na škole v případě coby pravá ruka kamarádky, skutečné pedagožky, Magdy. Hurá!
„Moje třída je fakt skvělá, nejsou tam žádní zmetci,“ lákala mě Magda před půl rokem jako další doprovod. „Navíc je to hotel na samotě, má bazén…“ pokračovala.
„A vlastně proč ne,“ řekla jsem si a svou účast potvrdila, ač mi bylo jasné, že si tímto dobrodružstvím vyčerpám týden dovolené a navíc s červenou opravovačkou moc nepochodím.
„Cože, ty pojedeš dobrovolně na Šumavu?“ zděsila se sestra. Zná totiž mou fyzickou nekondici a nelibost jakýchkoli kopců.
„No a?“
„To není Polabí, tam budeš pěkně funět.“
„Magda říkala, že to dáme na pohodu, tak jí věřím.“
„Jak myslíš, ale já tě varovala,“ pronesla lakonicky a do pusy si narvala plnou hrst paprikových chipsů – asi na zlepšení vlastní kondice.
Nebojte, nebudu sáhodlouze popisovat, jak jsme tam jeli, ale pár slov si přeci jen neodpustím. Sraz u autobusu v 9:00, vybrat bezinfekčnost, nafasovat od rodičů kinedryl a proviant, nalodit zavazadla, přepočítat děti.
„Má každý svého souseda?“
„Ne,“ ozývá se z třetí dvojsedačky vlevo.
„Ne,“ ozývá se zezadu.
Sedíme totiž většinou po jednom, neboť autobus by nás uvezl dvojnásobek.
Co vám budu povídat, nejsou to plyšáci, někteří nejsou ani trochu roztomilí, ač si to o sobě myslí. Zejména vyspělejší děvčata, která si školu v přírodě asi spletla s módní přehlídkou.
„Píča, Tomáši, nech mě bejt,“ by jistě žádný mončičák neřekl. Dokonce by ho ani nezajímalo, kdy už tam budeme, jestli to opravdu musíme dělat, proč to musíme dělat všichni, ani by neprotestoval, že se Sofií na pokoji fakt nevydrží. Plyšáci mlčí.
