El stál na přídi a vše sledoval. V jeho karamelově hnědých očích se zrcadlil strach, ale také odhodlání bojovat až do konce.
Vtom – prásk! – do boku lodi něco prudce vrazilo a téměř ji to převrhlo. El se v panice otočil k místu nárazu a ztuhl úlekem. Na levoboku sebou házel keporkak v očividných bolestech, a v pravidelných intervalech narážel do jachty. Když se El podíval pozorněji, uvědomil si, že nebohé zvíře se zřejmě zaseklo v lodním šroubu. Rozbouřenému mořskému proudu ani třicetitunový kytovec nemohl vzdorovat.
Voda kolem lodi, už tak načervenalá od slunečních záblesků, se zbarvila do krvava. Elův pohled potemněl, zablesklo se v něm děsivé poznání. Ani on proti rozběsněnému oceánu nic nezmůže. Mohl se jen nechat unášet do neznáma čím dál větším a divočejším vlnobitím. Vyhasínající bojovný plamen v jeho tmavých očích barvy karamelu znamenal jediné – tohle je konec.
Smrt. Není žádná naděje na záchranu.
Zhluboka se nadechl a pevně sevřel víčka. Obrovská masa slané vody ho smetla z paluby…
Zadání:
Někdo vás pořádně štve? Vyřiďte si to s ním v povídce.
