„Zdravím vás z Ria. S láskou, M.“ předčítal jsem stále dokola úhledné písmo na zažloutlém pohledu, který na mě náhodou vypadl z jedné zaprášené knihy. Výhled zpoza sochy Krista na město, pobřeží omývané oceánem a horské vrcholy, které připomínají ženská těla ve vodě… Srdce mi bušilo. Mohl pohled zaslat můj otec? Proč by nenapsal nic dalšího, než jen tak krátký pozdrav? Přivoněl jsem k němu, ale cítil jsem pouze známou vůni starého papíru, žádné exotické tóny.
Nezáleželo mu na nás. Palčivý pocit, který prostupoval celou moji bytost, namixovaný se smutkem z nikdy nepoznaného otce a ze ztracených let, kdy jsem možná mohl vyrůstat ve šťastné rodině… neustále se vynořovaly další a další pocity a pokaždé jsem skončil stejně. U lahve bílého vína, kterou jsem zaplnil prázdnotu uvnitř sebe.
„Na tátu se neptej, ten člověk pro mě přestal existovat,“ bývala matčina odpověď na mé časté, kdysi ještě dětskou fantazií podnícené otázky.
„Mám právo to vědět, mami!“ dožadoval jsem se jakékoliv informace. Marně. V naší rodině se o něm nikdy příliš nemluvilo.
Věděl jsem jediné - jmenoval se Miroslav. Jako já.
„Tady to máme, emigroval v roce 1968 a od té doby žádné další informace o jeho pohybu nejsou.“ Pamatuji si moment, kdy ke mně tato zpráva přišla a já pocítil alespoň malé uspokojení z odkrytí dílku skládačky. Neustálé otázky „proč“ mě přivedly ke studiu archivnictví. Mou největší touhou bylo najít odpovědi, bez kterých se žilo těžko. S rozšířením internetu přišly další možnosti – pátrání na sociálních sítích. „Tohle je bezvýchodné, musí přece někde být!“ slyšel jsem sám sebe nadávat, když jsem i po stém vyťukání obměn jeho jména do vyhledávače na Facebooku nikoho takového nenašel. „Život není fér.“ I tentokrát bouři emocí ukonejšila lahev vína.
„Jak jde vyklízení baráku? Zase jsi nespal?“ ptala se mě ráno se soucitným pohledem kolegyně, když jsem se snažil smazat kruhy pod očima hrnkem dvojité kávy.
„No, jde to pomalu, to víš, babička s dědou skladovali všechno, jako by měl přijít konec světa.“
„To znám,“ zasmála se. „Objevil jsi ještě nějakou stopu, kromě toho pohledu?“
Zamyslel jsem se. „Nemám příliš času. Věci na půdě procházím postupně. Představ si, co se tam dá najít za poklady; tenisové rakety z 20. let, 50 párů děravých bot, tuny starých letáků a milion dalších věcí. Haraburdí, který by bylo potřeba přeházet vidlema. Jak v tom mám najít nějaký vodítko k tátovi? Jediné, co jsem ještě našel, bylo album s jeho dětskýma fotkama… Věřila bys, že mi byl jako dítě celkem podobný?“
„Tak byl to tvůj táta… Myslíš, že je ještě naživu?“
„Těžko říct. Teď by mu mohlo být okolo 75 let, možná víc.“
„Proč myslíš, že se tě nesnažil nikdy kontaktovat? Věděl vůbec, že jsi na světě?“
Kolegyně mi zrcadlila i moje úvahy. Odpovědi jsem ale neznal. A tížil mě fakt, že se je zřejmě ani nikdy nedozvím.
Vydal jsem se znovu na půdu se záměrem, že tam něco prostě musím najít. Musím se líp dívat. Přece se známky tátova života před odchodem nemohly vypařit.
Po příjezdu k domu mě čekalo nemilé překvapení. Dveře byly pootevřené. „Zloděj!“ napadlo mě hned a opatrně jsem vešel dovnitř. Snažil jsem se být potichu a našlapovat jako myška, abych toho parchanta, až ho tady potkám, nevyděsil příliš brzy. Jak jsem to viděl v kriminálkách, šel jsem pomalu a nahlížel za každý roh, než jsem udělal další krok. Jenže nikde nikdo. Prošel jsem celé dolní patro. Všechno se zdálo být na svém místě. A pak jsem to uviděl. „Co to sakra…“ Hrnek odložený na odkapávači a na lince otevřená dóza s kávou. Někdo tu byl!
Vrz… vrz, slyšel jsem najednou kroky na půdě. A pak vrzání dřevěných schodů. Než jsem se nadál, ozval se za mnou cizí hlas: „Kdo jste?“
Hrůzou mi zatrnulo. Otočil jsem se a spatřil muže. Mohl být podobně starý jako já. Dokonce vypadal trochu jako já!
„Spíš kdo jste vy a co tady děláte?! Tohle je můj dům!“ opáčil jsem a nasadil vzpurný výraz, připravený bránit se před vetřelcem. „A co tady kradete! Zavolám policii,“ vytrhl jsem mu knihu z rukou. Uvědomil jsem si, že držím rodinné album.
K mému údivu byl muž naprosto klidný a nevypadal, že by se chtěl prát. Dívali jsme se na sebe, a nakonec řekl s mírným přízvukem: „Hledal jsem své kořeny. Rozumějte, nevědět nic o původu své rodiny je velmi frustrující.“
V tom šoku mi vyschlo v ústech a nedokázal jsem vydat hlásku. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
„Otec i matka pocházeli z Československa, proto mluvím česky. Celý život byl otec tajemný a zasmušilý, nic mi nechtěl říct. Až na smrtelné posteli mi prozradil pravdu. Litoval, že se nesnažil víc, když bylo znovu možné překročit hranice… Nevěděl ani, jestli jeho rodina žije, nebo ne. Žádné odpovědi na jeho dopisy se mu nedostalo,“ nadechl se a pokračoval:
„Nakonec ho skolila rakovina. Já se rozhodl vypátrat, jestli mí příbuzní ještě žijí. Zvonil jsem tady, ale nikdo neotvíral. Řekl mi taky, kde najdu klíč od domu. Byl tam, pod květináčem u zadního vchodu. A teď jste přišel vy. Já jsem Petr,“ podal mi ruku.
