Nezáleželo mu na nás. Palčivý pocit, který rozervával celou moji bytost, namixovaný se smutkem z nikdy nepoznaného otce a ze ztracených let, kdy jsem možná mohl vyrůstat ve šťastné rodině… neustále se vynořovaly další a další pocity a pokaždé jsem skončil stejně. U lahve bílého vína, kterou jsem zaplnil prázdnotu uvnitř sebe.
„Na tátu se neptej, ten člověk pro mě přestal existovat,“ bývala matčina odpověď na mé časté, kdysi ještě dětskou fantazií podnícené otázky.
„Mám právo to vědět, mami!“ dožadoval jsem se jakékoliv informace. Marně.
V naší rodině se o něm nikdy příliš nemluvilo. Věděl jsem pouze, že se jmenoval Miroslav. Jako já.
Pamatuji si moment, kdy ke mně tato zpráva přišla a já pocítil alespoň malé uspokojení z odkrytí dílku skládačky. Neustálé otázky „proč“ mě přivedly ke studiu archivnictví. Mou největší touhou bylo najít odpovědi, bez kterých se žilo těžko. Moderní doba přála digitalizaci a s rozšířením internetu přišly další možnosti, jako pátrání na sociálních sítích.
„Tohle je bezvýchodné, musí přece někde být!“ slyšel jsem sám sebe nadávat, když jsem i po stém vyťukání jeho jména do vyhledávače na Facebooku nikoho takového nenašel.
„Život není fér...“ i tentokrát bouři emocí ukonejšila lahev vína.
„Jak jde vyklízení baráku? Zase jsi nespal?“ ptala se mě kolegyně s více než soucitným pohledem, když jsem se po ránu snažil vyhladit kruhy pod očima, jak jinak než hrnkem dvojité kávy.
„No, jde to pomalu, to víš, babička s dědou skladovali všechno, jako by měl přijít konec světa.“
„To znám,“ zasmála se. „Objevil jsi ještě nějakou stopu, kromě toho pohledu?“
Zamyslel jsem se. „Nemám příliš času. Věci na půdě procházím postupně. Představ si, co se tam dá najít za poklady; tenisové rakety z 20. let, děravé boty, tuny starých letáků a milion dalších věcí. Haraburdí, který by chtělo přeházet vidlema. Jak v tom mám najít nějaký vodítko k tátovi? Jediné, co jsem ještě našel, bylo album s jeho dětskýma fotkama… Věřila bys, že mi byl jako dítě celkem podobný?“
„Tak byl to tvůj táta… Myslíš, že je ještě naživu?“
„Těžko říct. Teď by mu mohlo být okolo 80 let, možná víc.“
„Proč myslíš, že se tě nesnažil nikdy kontaktovat? Věděl vůbec, že jsi na světě?“
Kolegyně zrcadlila i moje úvahy. Odpovědi jsem ale neznal. A tížil mě fakt, že se je zřejmě ani nikdy nedozvím.
Po příjezdu mě čekalo nemilé překvapení. Dveře byly pootevřené.
„Zloděj!“ napadlo mě hned a opatrně jsem vešel dovnitř. Snažil jsem se být potichu a našlapovat jako myška, abych toho parchanta, až ho tady potkám, nevyděsil příliš brzy. Jak jsem to viděl v kriminálkách, šel jsem pomalu a nahlížel za každý roh, než jsem udělal další krok. Jenže nikde nikdo. Prošel jsem celé dolní patro. Všechno se zdálo být na svém místě. A pak jsem to uviděl.
„Co to…?“
Vrz… vrz, uslyšel jsem nad sebou kroky na půdě. A pak vrzání dřevěných schodů. Než jsem se nadál, ozval se za mnou cizí hlas: „Kdo jste?“
Hrůzou mi zatrnulo. Otočil jsem se a spatřil muže.
„Hej…! Co tady děláte?! Tohle je dům mé rodiny!“ se vzpurným výrazem jsem popadl vetřelce a přirazil ho ke stěně.
„Prosím, ne…,“ kňoural a snažil se sundat moje ruce ze svého kabátu. Přitom mu vypadla kniha, kterou držel a prásk! spadla na zem.
„Co tady kradete! Zavolám policii,“ slyšel jsem křičet sám sebe. Oči mi sjely na knihu. Uvědomil jsem si, že to je rodinné album.
„Počkejte prosím, všechno vysvětlím, nechci vám nic udělat, ani krást. Pusťte mě.“
Více jsem si ho prohlédl a opravdu měl k typickému lupiči daleko. Byl dobře oblečený a upravený. Mohl být podobně starý jako já. Dokonce vypadal trochu jako já!
„Hledal jsem své kořeny. Rozumějte, nevědět nic o původu své rodiny je velmi frustrující.“
Až po této větě mi došlo, že mluví s mírným přízvukem. V tom šoku mi vyschlo v ústech a nedokázal jsem vydat hlásku. Pustil jsem ho. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
„Otec i matka pocházeli z Československa, proto mluvím česky. Celý život byl otec tajemný a zasmušilý, nic mi nechtěl říct. Až na smrtelné posteli prozradil pravdu,“ vyprávěl jedním dechem a mně se podlomily nohy a běhal mi mráz po těle. Musel jsem si sednout.
„Litoval, že se nesnažil víc, když bylo znovu možné překročit hranice… Ani nevěděl, jestli jeho rodina žije, nebo ne. Žádné odpovědi na zaslané dopisy se mu nedostalo. Nakonec umřel na rakovinu. Já se rozhodl vypátrat, jestli mí příbuzní ještě žijí. Zvonil jsem tady, ale nikdo neotvíral. Předtím mi řekl, kde najdu klíč od domu. Byl tam, pod květináčem. A teď jste přišel vy,“ podívali jsme se navzájem do očí. Měl je stejně hnědé a vycházela z nich touha poznat pravdu.
„Já jsem Petr,“ podal mi ruku.
Vyklízení pozůstalosti
je pěkná dřina. Ale někdy na půdě můžete objevit něco, co vám změní život.
Stejně jako mně.
„Zdravím vás z Ria. S láskou, M.“ předčítal jsem stále dokola úhledné písmo na
zažloutlém pohledu, který na mě náhodou vypadl z jedné zaprášené knihy. Výhled
zpoza sochy Krista na město, pobřeží omývané oceánem a horské vrcholy, které
připomínají ženská těla ve vodě… Srdce mi bušilo. Mohl pohled zaslat můj otec?
Proč by nenapsal nic dalšího, než jen tak krátký pozdrav? Přivoněl jsem k němu,
ale cítil jsem pouze známou vůni starého papíru, žádné exotické tóny.
Nezáleželo mu na nás. Palčivý pocit, který prostupoval celou moji bytost,
namixovaný se smutkem z nikdy nepoznaného otce a ze ztracených let, kdy jsem
možná mohl vyrůstat ve šťastné rodině… neustále se vynořovaly další a další
pocity a pokaždé jsem skončil stejně. U lahve bílého vína, kterou jsem zaplnil
prázdnotu uvnitř sebe.
„Na tátu se neptej, ten člověk pro mě přestal existovat,“ bývala matčina
odpověď na mé časté, kdysi ještě dětskou fantazií podnícené otázky.
„Mám právo to vědět, mami!“ dožadoval jsem se jakékoliv informace. Marně. V
naší rodině se o něm nikdy příliš nemluvilo.
Věděl jsem jediné – jmenoval se Miroslav. Jako já.
„Tady to máme, emigroval v roce 1968 a od té doby žádné další informace o jeho
pohybu nejsou.“ Pamatuji si moment, kdy ke mně tato zpráva přišla a já pocítil
alespoň malé uspokojení z odkrytí dílku skládačky. Neustálé otázky „proč“ mě
přivedly ke studiu archivnictví. Mou největší touhou bylo najít odpovědi, bez
kterých se žilo těžko. S rozšířením internetu přišly další možnosti – pátrání
na sociálních sítích.
„Tohle je bezvýchodné, musí přece někde být!“ slyšel jsem sám sebe nadávat,
když jsem i po stém vyťukání obměn jeho jména do vyhledávače na Facebooku
nikoho takového nenašel. „Život není fér.“ I tentokrát bouři emocí ukonejšila
lahev vína.
„Jak jde vyklízení baráku? Zase jsi nespal?“ ptala se mě ráno se soucitným
pohledem kolegyně, když jsem se snažil smazat kruhy pod očima hrnkem dvojité
kávy.
„No, jde to pomalu, to víš, babička s dědou skladovali všechno, jako by měl
přijít konec světa.“
„To znám,“ zasmála se. „Objevil jsi ještě nějakou stopu, kromě toho pohledu?“
Zamyslel jsem se. „Nemám příliš času. Věci na půdě procházím postupně. Představ
si, co se tam dá najít za poklady; tenisové rakety z 20. let, 50 párů děravých
bot, tuny starých letáků a milion dalších věcí. Haraburdí, který by bylo
potřeba přeházet vidlema. Jak v tom mám najít nějaký vodítko k tátovi? Jediné,
co jsem ještě našel, bylo album s jeho dětskýma fotkama… Věřila bys, že mi byl
jako dítě celkem podobný?“
„Tak byl to tvůj táta… Myslíš, že je ještě naživu?“
„Těžko říct. Teď by mu mohlo být okolo 75 let, možná víc.“
„Proč myslíš, že se tě nesnažil nikdy kontaktovat? Věděl vůbec, že jsi na
světě?“
Kolegyně mi zrcadlila i moje úvahy. Odpovědi jsem ale neznal. A tížil mě fakt,
že se je zřejmě ani nikdy nedozvím. Vydal jsem se znovu na půdu se záměrem, že
tam něco prostě musím najít. Musím se líp dívat. Přece se známky tátova života
před odchodem nemohly vypařit.
Po příjezdu k domu mě čekalo nemilé překvapení. Dveře byly pootevřené. „Zloděj!“
napadlo mě hned a opatrně jsem vešel dovnitř. Snažil jsem se být potichu a
našlapovat jako myška, abych toho parchanta, až ho tady potkám, nevyděsil
příliš brzy. Jak jsem to viděl v kriminálkách, šel jsem pomalu a nahlížel za
každý roh, než jsem udělal další krok. Jenže nikde nikdo. Prošel jsem celé
dolní patro. Všechno se zdálo být na svém místě. A pak jsem to uviděl. „Co to
sakra…“ Hrnek odložený na odkapávači a na lince otevřená dóza s kávou. Někdo tu
byl! Vrz… vrz, slyšel jsem najednou kroky na půdě. A pak vrzání dřevěných
schodů. Než jsem se nadál, ozval se za mnou cizí hlas: „Kdo jste?“ Hrůzou mi
zatrnulo. Otočil jsem se a spatřil muže. Mohl být podobně starý jako já.
Dokonce vypadal trochu jako já!
„Spíš kdo jste vy a co tady děláte?! Tohle je můj dům!“ opáčil jsem a nasadil
vzpurný výraz, připravený bránit se před vetřelcem. „A co tady kradete! Zavolám
policii,“ vytrhl jsem mu knihu z rukou. Uvědomil jsem si, že držím rodinné
album.
K mému údivu byl muž naprosto klidný a nevypadal, že by se chtěl prát. Dívali
jsme se na sebe, a nakonec řekl s mírným přízvukem: „Hledal jsem své kořeny.
Rozumějte, nevědět nic o původu své rodiny je velmi frustrující.“
V tom šoku mi vyschlo v ústech a nedokázal jsem vydat hlásku. Zmohl jsem se jen
na přikývnutí.
„Otec i matka pocházeli z Československa, proto mluvím česky. Celý život byl
otec tajemný a zasmušilý, nic mi nechtěl říct. Až na smrtelné posteli mi
prozradil pravdu. Litoval, že se nesnažil víc, když bylo znovu možné překročit
hranice… Nevěděl ani, jestli jeho rodina žije, nebo ne. Žádné odpovědi na jeho
dopisy se mu nedostalo,“ nadechl se a pokračoval: „Nakonec ho skolila rakovina.
Já se rozhodl vypátrat, jestli mí příbuzní ještě žijí. Zvonil jsem tady, ale
nikdo neotvíral. Řekl mi taky, kde najdu klíč od domu. Byl tam, pod květináčem
u zadního vchodu. A teď jste přišel vy. Já jsem Petr,“ podal mi ruku.
„Zdravím vás z Ria. S láskou, M.“ předčítal jsem stále dokola úhledné písmo na zažloutlém pohledu, který na mě náhodou vypadl z jedné zaprášené knihy. Výhled zpoza sochy Krista na město, pobřeží omývané oceánem a horské vrcholy, které připomínají ženská těla ve vodě… Srdce mi bušilo. Mohl pohled zaslat můj otec?
Nezáleželo mu na nás. Palčivý pocit, který prostupoval celou moji bytost, namixovaný se smutkem z nikdy nepoznaného otce a ze ztracených let, kdy jsem možná mohl vyrůstat ve šťastné rodině… neustále se vynořovaly další a další pocity a pokaždé jsem skončil stejně. U lahve bílého vína, kterou jsem zaplnil prázdnotu uvnitř sebe.
„Na tátu se neptej, ten člověk pro mě přestal existovat,“ bývala matčina odpověď na mé časté, kdysi ještě dětskou fantazií podnícené otázky.
„Mám právo to vědět, mami!“ dožadoval jsem se jakékoliv informace. Marně. V naší rodině se o něm nikdy příliš nemluvilo.
„Jak jde vyklízení baráku? Zase jsi nespal?“ ptala se mě ráno se soucitným pohledem kolegyně, když jsem se snažil smazat kruhy pod očima hrnkem dvojité kávy.
„No, jde to pomalu, to víš, babička s dědou skladovali všechno, jako by měl přijít konec světa.“
„To znám,“ zasmála se. „Objevil jsi ještě nějakou stopu, kromě toho pohledu?“
Zamyslel jsem se. „Nemám příliš času. Věci na půdě procházím postupně. Představ si, co se tam dá najít za poklady; tenisové rakety z 20. let, 50 párů děravých bot, tuny starých letáků a milion dalších věcí. Haraburdí, který by bylo potřeba přeházet vidlema. Jak v tom mám najít nějaký vodítko k tátovi? Jediné, co jsem ještě našel, bylo album s jeho dětskýma fotkama… Věřila bys, že mi byl jako dítě celkem podobný?“
„Tak byl to tvůj táta… Myslíš, že je ještě naživu?“
„Těžko říct. Teď by mu mohlo být okolo 75 let, možná víc.“
„Proč myslíš, že se tě nesnažil nikdy kontaktovat? Věděl vůbec, že jsi na světě?“
Kolegyně mi zrcadlila i moje úvahy. Odpovědi jsem ale neznal. A tížil mě fakt, že se je zřejmě ani nikdy nedozvím.
Vydal jsem se znovu na půdu se záměrem, že tam něco prostě musím najít. Musím se líp dívat. Přece se známky tátova života před odchodem nemohly vypařit.
Po příjezdu k domu mě čekalo nemilé překvapení. Dveře byly pootevřené. „Zloděj!“ napadlo mě hned a opatrně jsem vešel dovnitř. Snažil jsem se být potichu a našlapovat jako myška, abych toho parchanta, až ho tady potkám, nevyděsil příliš brzy. Jak jsem to viděl v kriminálkách, šel jsem pomalu a nahlížel za každý roh, než jsem udělal další krok. Jenže nikde nikdo. Prošel jsem celé dolní patro. Všechno se zdálo být na svém místě. A pak jsem to uviděl. „Co to sakra…“ Hrnek odložený na odkapávači a na lince otevřená dóza s kávou. Někdo tu byl!
Vrz… vrz, slyšel jsem najednou kroky na půdě. A pak vrzání dřevěných schodů. Než jsem se nadál, ozval se za mnou cizí hlas: „Kdo jste?“
Hrůzou mi zatrnulo. Otočil jsem se a spatřil muže. Mohl být podobně starý jako já. Dokonce vypadal trochu jako já!
„Spíš kdo jste vy a co tady děláte?! Tohle je můj dům!“ opáčil jsem a nasadil vzpurný výraz, připravený bránit se před vetřelcem. „A co tady kradete! Zavolám policii,“ vytrhl jsem mu knihu z rukou. Uvědomil jsem si, že držím rodinné album.
K mému údivu byl muž naprosto klidný a nevypadal, že by se chtěl prát. Dívali jsme se na sebe, a nakonec řekl s mírným přízvukem: „Hledal jsem své kořeny. Rozumějte, nevědět nic o původu své rodiny je velmi frustrující.“
V tom šoku mi vyschlo v ústech a nedokázal jsem vydat hlásku. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
„Otec i matka pocházeli z Československa, proto mluvím česky. Celý život byl otec tajemný a zasmušilý, nic mi nechtěl říct. Až na smrtelné posteli mi prozradil pravdu. Litoval, že se nesnažil víc, když bylo znovu možné překročit hranice… Nevěděl ani, jestli jeho rodina žije, nebo ne. Žádné odpovědi na jeho dopisy se mu nedostalo,“ nadechl se a pokračoval:
„Nakonec ho skolila rakovina. Já se rozhodl vypátrat, jestli mí příbuzní ještě žijí. Zvonil jsem tady, ale nikdo neotvíral. Řekl mi taky, kde najdu klíč od domu. Byl tam, pod květináčem u zadního vchodu. A teď jste přišel vy. Já jsem Petr,“ podal mi ruku.