I říkanky o ovečkách jsem měla jako maličká ráda, a tak jsem k těmto poslušným mírumilovným zvířátkům časem přilnula natolik, že s ptáčky patří k mým nejmilovanějším.
Touha spatřit stado oveček i si je pohladit ve mně rostla natolik, že jednou jsem se rozhodla splnit si svůj cíl. Našetřila jsem na týden dovolené na Slovensku, koupila si fotoaparát, a s pořádnými botami se vydala za svým snem.
Hned po ubytování se ptám místních lidí, kde mám stádo hledat, kam za ovcemi se vydat?
Poradili mi sjet autobusem do doliny.
"Ale musíte neskór brzo, protože pak už tam nepojede," dodal starý pán a prohlédl si mne od hlavy až k patě trošku podezíravě, pohrdavě. Já si vše poznamenala na podrobné turistické mapě a na brzké ranní vstávání se těšila.Autobus mě odvezl do doliny, kde byla pořádná zima. Dlouhé, dlouhé čekání se zdálo být nekonečné. "Já snad zde umrznu. Nesmím to vzdát, musím vydržet," říkám si dívajíc se na zasluněnou protější stráň.
Více jak za hodinu prochladlá, náhle z dálky slyším vysněné zvonečky. Připojuji se k stádu, které jakoby přede mnou prchá do lesa. Doběhla jsem asi půlku stáda, ale fotit bílé huňaté ovečky zezadu nechci.Pro- sím zadního baču, aby stádo na chvilinku zastavil.
"To není možné, aj pes ho žene," odmítá mě bača.
Já sotva stačím jejich tempu.
Stádo má přes 100 ovcí, je jako bílý oblak na svahu hor.
"Nó, kedy s náma pojdete, bude sa aj napájat... za čas," po chvíli dodal bača, když poznal, že se nevzdám, v tempu pokračuji.
Naše poslední ovce ještě jdou, ty přední už olemovaly bystřinu, a pak ulehly k odpočinku pod osamocený obrovský smrk.
Konečně přichází můj sen vyfotit si ovečky všude - ležící, pasoucí i pijící.
Filmy z batohu ubývají a já se štěstím a radostí se div nerozlývám.
Poznávám i prvního baču, který se jen potutelně mé rozkoši a fotografování usmívá. Se šprýmem mě oslovuje paní Bačová.
Rozradostněná mezi ovečkami vůbec nevím, kde jsem, jen je hladím.
Náhle se nám pod nohy zapletl pes, což je povel jít svižně dál. Už se držím předního bači.de se stále svižně poklusem, na což je stádo navyklé, ale já ne.
Honím se předejít začátek stáda, zaostřit foták, vyfotit, a hned zas totéž opakovat. Nestačím sledovat cestu, sleduji jen ovečky a kameny, abych nezakopla.
Udýchaná se srdcem v krku přicházím s bačou a se stádem na salaš.
"Dej tady gazdince žinčicu. Přibrala sa sama cestou," řekl bača mládencům, co zde vyrábějí sýry.
Po napití z čerpáku mě provedli mládenci salaší a ukázali výrobu sýrů. Já pak jdu za bačou s roztaženou turistickou mapou v ruce prosíc aby mně ukázal kde vlastně jsme.
Zdatný stařec na mapu ani nepohlédl a řekl: "Já nejsom bača, já iba jen gazda. Jó, bača, ten přijede za hodinu autem pro sýr. Kdepak já a Bača."
"A kde jsme?U jaké silnice, když přijede autem," opakuji otázku.
"No kde by jsme boli? Prece na salaši," říká zkušený gazda odmítající mapu, kterou asi snad nezná. "Tak kudy se dostanu tam, kde jsem se k stádu přidala?" už dorážím nervózně cítíc obavy.
"Tamka róvno pořád," dodal a mávnul ledabyle rukou směrem do kopce.
Víc se nedovím.
Mladíci mě odmítli i za peníze přespat noc na salaši. Sami spí ve stanech.
Tak co mám nyní dělat?
Sluníčko ztrácí sílu. Zde v horách o hodně dříve zapadne. Mám počkat na Baču, když gazdové mně odmítají prodat zvonek z ovečky?
A Bača má auto, tak by mě snad kousek svezl či alespoň ukázal cestu. Ach, nemám už co ztratit. Do hotelu už se nedostanu.
Bača přijel překontrolovat ovce, naložit vykapané sýry. Nakonec z mého naléhání mi zvonek prodal -přímo z ovečky, ale více nepomohl a odjel sám.
Já zoufalá v šeru vyšla prudkou louku vzhůru, kde se točí strmá silnička se spoustou zákrut. V pološeru lesa tápu, nevím zda jít nahoru či dolů. Rychle se stmívá, ptáci umlkají, nikde nikdo.
Po chvilce jede auto krokem zdolávajíc prudký kopec.
Mávám mu mapou, aby jen poradil kudy mám jít. Vyhnul se, nezastavil.
S přibývající polotmou mě rozum velí jít nahoru, kde bude o minutku dýl světlo. Vystrašená z noci, byť ještě zdatná turistka, už pokukuji kam v lese složím hlavu i utahané tělo. Už sotva vidím na okraj silničky, jak rych le se začíná tmět.
V tom jede pomaloučku auto nahoru, ale já už zdeptaná, s no na kameni smířená, jen se autu vyhýbám. Za zatáčkou k mému obrovskému překvapení: vidím auto stát, čekat.
Nevěřím svým očím, pak z posledních sil běžím z vzhůru k autu. Mladí lidé sami od sebe zastavili, do auta mě naložili.
"Přece vás tu v nebezpečném lese nenecháme. Jedeme kolem, tak vás odvezeme. Až vy uvidíte někoho v nouzi, tak mu tu pomoc oplate. Boží oko vidí všechno dodala mla dá paní."
Anděl strážný mi je seslal z nebe, aby mě zachránili. Za tmy mě dovez až před hotel. Tak se zázrakem paní Bačová vrátila. Nikdy na ně nezapomenu.
