Jen z dálky k němu doléhaly zastřené hlasy z rodinného krámku, kde prodávala jeho paní.
„Á, pan Vondrák. Čím posloužím, pane Vondrák?“ otáčela se Miládka Nosková za pultem.
„Dyť víte. Jako vždycky. Tři rohlíky, mlíko tady do bandasky a půlku chleba. Jo a ještě makový housky, ty taky tři. A, paní Miladko, mohla byste mi zavolat manžela?“
„To víte, že ano. Máte štěstí, je po noční zrovna doma. Zase se mazlí s těma svýma… však to znáte. Tak tady to máte. Chcete to napsat nebo máte drobný s sebou?“
„Když budete tak hodná, napište mi to, já se stavím v pátek a srovnáme celý týden.“
„Franto! Františku, máš tu kučofta,“ paní Milada se ještě jednou na pana Vondráka usmála a zmizela z krámku.
„Buď zdráv, Zdeňku. Co se děje?“
„Franto, průser. Průser jak mraky!“
„A co se stalo?“
„Franto, jdou po tobě. Včera večer přišli k nám na vedení do kanclu. Vyptávali se na tebe. Chtěli vědět všecko.“
„Co všecko?“
„No, jak říkám, všecko. Hlavně přehled o tvých sbírkách, kolik toho máš, s kým obchoduješ, jak dlouho jsi členem naší numismatické společnosti, o tvých přednáškách a kdo na ně chodí, prostě kompletní informace. Proto taky hned teď ráno běžím k vám, aby ses na ně připravil. Myslím, že na tebe co nevidět vlítnou.“
„A co všechno jste jim o mě dali? Kdo tam vůbec byl, v kanceláři včera večer?
„Akorát Jenda. Prý jim toho moc neřekl. Ti chlápkové byli dva. Jenda jim řekl, že členové spolku nemají o sobě navzájem přehled, kolik kdo a jakých mincí doma má. Že se scházíme jen k debatám o historii, k výměnám, chystáme a děláme přednášky a podobně. Řekl jim, že se zajímáš hlavně o stříbrné mince Evropy od třicetileté války dál, ale že víc neví. Já si myslím, a Jenda mi to potvrdil, že někdo bonzoval. Víš, jak teď berou všechno, tak když ti nemůžou vzít fabriku ani statek a obchod ti už znárodnili, tak špekulujou, jak tě obrat i o soukromou sbírku mincí. To je jistý, protože, proč by je to jinak zajímalo, hnusný estébáky.“
„O zlatých mincích jim neříkal?“
„Neříkal. Jen to stříbro.“
„Zdeňku, díky, že jsi mě informoval. Já už se nějak zařídím. Tak buď zdráv, a že pozdravuju manželku.“
„Jo, jo, rád vyřídím. Tak se měj a drž se.“
Jen co za panem Vondrákem cinkl zvoneček na dveřích obchodu, spěchal František Nosek do bytu. Manželka Milada jej hned za pultem vystřídala.
Rodina Noskových žila v okresním městě. Jejich dům uprostřed města byla taková přízemní nudle se dvěma vchody. Jeden široký pro vjezd koňského povozu z boční ulice a druhý z náměstí vchodem do obchodu a z něj do bytu. Od dvacátých let sloužil neveliký krámek coby prodejna čerstvého pečiva, mléka a dalších potravinářských produktů. Mouka, cukr, sůl, koření a jednou týdně, obyčejně v pátek, též rozšířil nabídku o zákusky. Ty, protože pocházely z vyhlášené cukrárny, kupovaly vždy bohaté paničky, bydlící na náměstí a okolo něj.
Zákazníci bývali spokojení, mimo jiné i proto, že rodina zajišťovala roznos čerstvých, ještě teplých, rohlíků, chleba a mléka až ke dveřím jejich domovů. O to se, když povyrostl, staral syn pana Noska, také František. Hned brzo ráno dostal do ruky seznam, naplnil nůši tovarem a do půl hodiny měl roznášku za sebou. Teprve pak se mohl nasnídat a zamířit do školy.
Dnes bychom řekli, že se jednalo o dobrý byznys. Obchod prosperoval a okolí by si právem mohlo myslet, že Noskovi jsou relativně bohatá rodina. Proto třeba u řezníka Koloucha kroutili hlavou, když tam přišla paní Nosková nakoupit. Masa jen půl kila jednou týdně, kousek špeku, výjimečně salám, obyčejně nějaký levný koňský, šunka byla u Nosků tabu. Obědy u nich bývaly chudé. Většinou brambory, troška zeleniny, pečivo vždy až ze zbytků, které se do večera neprodalo.
Ač dům trůnil uprostřed města a kanalizace už byla vybudována, u Nosků se stále chodilo na zadní dvorek na suchý záchod. Pumpa s vodou byla rovněž ve dvoře a hygiena se odehrávala právě tam pod studenou vodou a v lavoru teplou doma.
Důvod byl zřejmý. Celá rodina se podílela na prosperitě fungujícího obchodu, ale vydělané peníze končily, až na skutečně nezbytné položky, nákupem mincí do stále se rozšiřující sbírky pana Noska. Byl na ni patřičně pyšný. Nejcennější byla kolekce zlatých mincí carského Ruska.
V souladu s tím by se daly ony časy nazvat zlatými. Pak přišel zlom v podobě roku čtyřicet osm. Mocenský komunistický převrat a netrvalo dlouho a po znárodnění velkého průmyslu přišli na řadu i malí živnostníci a takovým Nosek bezpochyby byl. Obchod mlékem a čerstvým pečivem se stal státním. Majitel i vzhledem k věku změnil povolání a stal se vrátným - nočním hlídačem-místních železáren. Paní Nosková zůstala prodavačkou v obchodě, který jim ovšem už nepatřil. Zálusk na sbírku mincí dostaly orgány státu na jaře roku 1953.
František horečně uvažoval. Bylo mu jasné, že státní piráti se mohou objevit každou chvíli. Obyčejně navštěvovali nešťastníky nad ránem, ale to on býval v práci a tak celkem správně usoudil, že budou na vrata bušit někdy během dopoledne, kdy by měl po noční spát. Otevřel dveře malého špajzu za prodejnou a vzal masivní konvičku na mléko. Otřel ji a poté ji začal plnit zlatem. Své sbírky měl pečlivě roztříděné a jednotlivé mince i s popisky ležely ve vystlaných kazetách. Spěchal. Dvoulitrová konev byla po chvíli plná. Pečlivě ji uzavřel, opatřil kovovým hákem. Spolu s konví posbíral i prázdné dřevěné kazety a se vším spěchal úzkým dvorem k jednomu ze dvou suchých záchodků. Vybral ten nepoužívaný. Nejprve protáhl pevný drát zevnitř škvírou v prknech vedle otvoru pro konání potřeby. Druhým koncem jej upevnil tak, že vzniklo oko a na něj pak na hák zavěsil konev se zlatem. Drátěné oko posunul co nejdál od otvoru až ke stěně kadibutky, drát překryl prkýnkem, které přitloukl hřebíky. Nahoru ještě položil staré noviny. Snad to nespadne do těch sraček, zadoufal.
Netrvalo to dlouho. Sesypali z pečlivě tříděných kazet do jednoho pytle čtyřicet kilogramů stříbrných mincí. K vážení použili decimálku v obchodě. Donutili Františka Noska podepsat o tomto lupu, že jej vydal dobrovolně, a že se jedná o všechno, lejstro s tím, že může očekávat předvolání k soudu a ať počítá tak se třemi až sedmi lety natvrdo plus s mastnou pokutou, samozřejmě. Pak odešli.
František zůstal stát v pokoji u okna. Celý se třásl a náhle se mu udělalo velice zle. Na lůžko se už ale nedostal. Sesul se na koberec a tam jej později manželka našla. Přivolaný lékař už jen konstatoval smrt, patrně infarkt nebo mozková mrtvice.
Kam František ukryl nesmírně cenné zlaté mince, zůstalo pro rodinu záhadou. Nejprve si mysleli, že estébáci odnesli všechno, ale zápis, z domovní prohlídky, který se jim dostal po letech do rukou, o zlatě nehovořil.
Po dlouhých šedesáti letech nový majitel starý dům, na kterém zůstala cenná jen stavební parcela, prodal developerům. Přijely bagry a vše srovnaly se zemí.
A kde skončila konev plná zlata?
„Á, pan Vondrák. Čím posloužím, pane Vondrák?“ otáčela se Miládka Nosková za pultem.
„Dyť víte. Jako vždycky. Tři rohlíky, mlíko tady do bandasky a půlku chleba. Jo a ještě makový housky, ty taky tři. A, paní Miladko, mohla byste mi zavolat manžela?“
„To víte, že ano. Máte štěstí, je po noční zrovna doma. Zase se mazlí s těma svýma… však to znáte. Tak tady to máte. Chcete to napsat nebo máte drobný s sebou?“
„Když budete tak hodná, napište mi to, já se stavím v pátek a srovnáme celý týden.“
„Franto! Františku, máš tu kučofta,“ paní Milada se ještě jednou na pana Vondráka usmála a zmizela z krámku.
„Buď zdráv, Zdeňku. Co se děje?“
„Franto, průser. Průser jak mraky!“
„A co se stalo?“
„Franto, jdou po tobě. Včera večer přišli k nám na vedení do kanclu. Vyptávali se na tebe. Chtěli vědět všecko.“
„Co všecko?“
„No, jak říkám, všecko. Hlavně přehled o tvých sbírkách, kolik toho máš, s kým obchoduješ, jak dlouho jsi členem naší numismatické společnosti, o tvých přednáškách a kdo na ně chodí, prostě kompletní informace. Proto taky hned teď ráno běžím k vám, aby ses na ně připravil. Myslím, že na tebe co nevidět vlítnou.“
„A co všechno jste jim o mě dali? Kdo tam vůbec byl, v kanceláři včera večer?
„Akorát Jenda. Prý jim toho moc neřekl. Ti chlápkové byli dva. Jenda jim řekl, že členové spolku nemají o sobě navzájem přehled, kolik kdo a jakých mincí doma má. Že se scházíme jen k debatám o historii, k výměnám, chystáme a děláme přednášky a podobně. Řekl jim, že se zajímáš hlavně o stříbrné mince Evropy od třicetileté války dál, ale že víc neví. Já si myslím, a Jenda mi to potvrdil, že někdo bonzoval. Víš, jak teď berou všechno, tak když ti nemůžou vzít fabriku ani statek a obchod ti už znárodnili, tak špekulujou, jak tě obrat i o soukromou sbírku mincí. To je jistý, protože, proč by je to jinak zajímalo, hnusný estébáky.“
„O zlatých mincích jim neříkal?“
„Neříkal. Jen to stříbro.“
„Zdeňku, díky, že jsi mě informoval. Já už se nějak zařídím. Tak buď zdráv, a že pozdravuju manželku.“
„Jo, jo, rád vyřídím. Tak se měj a drž se.“
Jen co za panem Vondrákem cinkl zvoneček na dveřích obchodu, spěchal František Nosek do bytu. Manželka Milada jej hned za pultem vystřídala.
Rodina Noskových žila v okresním městě. Jejich dům uprostřed města byla taková přízemní nudle se dvěma vchody. Jeden široký pro vjezd koňského povozu z boční ulice a druhý z náměstí vchodem do obchodu a z něj do bytu. Od dvacátých let sloužil neveliký krámek coby prodejna čerstvého pečiva, mléka a dalších potravinářských produktů. Mouka, cukr, sůl, koření a jednou týdně, obyčejně v pátek, též rozšířil nabídku o zákusky. Ty, protože pocházely z vyhlášené cukrárny, kupovaly vždy bohaté paničky, bydlící na náměstí a okolo něj.
Zákazníci bývali spokojení, mimo jiné i proto, že rodina zajišťovala roznos čerstvých, ještě teplých, rohlíků, chleba a mléka až ke dveřím jejich domovů. O to se, když povyrostl, staral syn pana Noska, také František. Hned brzo ráno dostal do ruky seznam, naplnil nůši tovarem a do půl hodiny měl roznášku za sebou. Teprve pak se mohl nasnídat a zamířit do školy.
Dnes bychom řekli, že se jednalo o dobrý byznys. Obchod prosperoval a okolí by si právem mohlo myslet, že Noskovi jsou relativně bohatá rodina. Proto třeba u řezníka Koloucha kroutili hlavou, když tam přišla paní Nosková nakoupit. Masa jen půl kila jednou týdně, kousek špeku, výjimečně salám, obyčejně nějaký levný koňský, šunka byla u Nosků tabu. Obědy u nich bývaly chudé. Většinou brambory, troška zeleniny, pečivo vždy až ze zbytků, které se do večera neprodalo.
Ač dům trůnil uprostřed města a kanalizace už byla vybudována, u Nosků se stále chodilo na zadní dvorek na suchý záchod. Pumpa s vodou byla rovněž ve dvoře a hygiena se odehrávala právě tam pod studenou vodou a v lavoru teplou doma.
Důvod byl zřejmý. Celá rodina se podílela na prosperitě fungujícího obchodu, ale vydělané peníze končily, až na skutečně nezbytné položky, nákupem mincí do stále se rozšiřující sbírky pana Noska. Byl na ni patřičně pyšný. Nejcennější byla kolekce zlatých mincí carského Ruska.
V souladu s tím by se daly ony časy nazvat zlatými. Pak přišel zlom v podobě roku čtyřicet osm. Mocenský komunistický převrat a netrvalo dlouho a po znárodnění velkého průmyslu přišli na řadu i malí živnostníci a takovým Nosek bezpochyby byl. Obchod mlékem a čerstvým pečivem se stal státním. Majitel i vzhledem k věku změnil povolání a stal se vrátným - nočním hlídačem-místních železáren. Paní Nosková zůstala prodavačkou v obchodě, který jim ovšem už nepatřil. Zálusk na sbírku mincí dostaly orgány státu na jaře roku 1953.
František horečně uvažoval. Bylo mu jasné, že státní piráti se mohou objevit každou chvíli. Obyčejně navštěvovali nešťastníky nad ránem, ale to on býval v práci a tak celkem správně usoudil, že budou na vrata bušit někdy během dopoledne, kdy by měl po noční spát. Otevřel dveře malého špajzu za prodejnou a vzal masivní konvičku na mléko. Otřel ji a poté ji začal plnit zlatem. Své sbírky měl pečlivě roztříděné a jednotlivé mince i s popisky ležely ve vystlaných kazetách. Spěchal. Dvoulitrová konev byla po chvíli plná. Pečlivě ji uzavřel, opatřil kovovým hákem. Spolu s konví posbíral i prázdné dřevěné kazety a se vším spěchal úzkým dvorem k jednomu ze dvou suchých záchodků. Vybral ten nepoužívaný. Nejprve protáhl pevný drát zevnitř škvírou v prknech vedle otvoru pro konání potřeby. Druhým koncem jej upevnil tak, že vzniklo oko a na něj pak na hák zavěsil konev se zlatem. Drátěné oko posunul co nejdál od otvoru až ke stěně kadibutky, drát překryl prkýnkem, které přitloukl hřebíky. Nahoru ještě položil staré noviny. Snad to nespadne do těch sraček, zadoufal.
No, a když, pořád lepší, než aby mince padly do rukou těm sviním. Dřevěné kazety ve vedlejší kůlně zaházel harampádím a starým dřevem.
Stihl všechno jen tak tak. Ještě chtěl odebrat část stříbrné sbírky, ale to už, bohužel, nestihl.
Stihl všechno jen tak tak. Ještě chtěl odebrat část stříbrné sbírky, ale to už, bohužel, nestihl.
Jak předpokládal, ještě nebylo ani půl desáté dopoledne a zlověstné bušení s výzvou: „Bezpečnost! Otevřete!“ bylo zde.
František Nosek byl chlap jako hora. Do dveří běžné výšky vcházel se sklopenou hlavou. Když otevřel, sahali mu všichni čtyři pánové s bídou po ramena. Jeden z nich zamával Františkovi průkazem před očima. Vypadalo to, že hajluje.
„František Nosek?“
„Ano. Co se děje?“
„Tady,“ druhý z chlápků v dlouhém kabátě vyndal z kapsy lejstro, „máme příkaz k domovní prohlídce.“
„Ustupte stranou,“ dodal třetí, v uniformě švestkové barvy a spolu s dvojčetem téže barvy už se dral dovnitř.
„A, soudruzi, jaký je důvod k domovní prohlídce?“ zeptal se zdánlivě naivně František.
„Ale no tak, Nosek, nehrajte nám divadýlko. Kšeftujete s mincema ve velkým. Máme informace, že jste prodal zlato na zlatý zub jedné zubařce. Nedovolené podnikání se tomu říká. Obohacujete se na úkor poctivě pracujícího lidu a vy se ptáte, jaký je účel? Vážně? Ať se nemusíme dlouho zdržovat, zajdeme k vám do bytu a vy nám pěkně naservírujete ten našmelený mamon. Rozumíte?“
„Rozumím, ale to zlato, zubařce, to byl jen kousíček ze znehodnocené, rozlomené zlaté mince. Myslel jsem, že…“ František, jakkoliv vysoký se najednou skoro scvrkl. Ač moc dobře věděl, co nezvaná návštěva znamená, teprve teď, když šlo fakt do tuhého, mu tragédie jeho celoživotní vášně, došla naplno.
František Nosek byl chlap jako hora. Do dveří běžné výšky vcházel se sklopenou hlavou. Když otevřel, sahali mu všichni čtyři pánové s bídou po ramena. Jeden z nich zamával Františkovi průkazem před očima. Vypadalo to, že hajluje.
„František Nosek?“
„Ano. Co se děje?“
„Tady,“ druhý z chlápků v dlouhém kabátě vyndal z kapsy lejstro, „máme příkaz k domovní prohlídce.“
„Ustupte stranou,“ dodal třetí, v uniformě švestkové barvy a spolu s dvojčetem téže barvy už se dral dovnitř.
„A, soudruzi, jaký je důvod k domovní prohlídce?“ zeptal se zdánlivě naivně František.
„Ale no tak, Nosek, nehrajte nám divadýlko. Kšeftujete s mincema ve velkým. Máme informace, že jste prodal zlato na zlatý zub jedné zubařce. Nedovolené podnikání se tomu říká. Obohacujete se na úkor poctivě pracujícího lidu a vy se ptáte, jaký je účel? Vážně? Ať se nemusíme dlouho zdržovat, zajdeme k vám do bytu a vy nám pěkně naservírujete ten našmelený mamon. Rozumíte?“
„Rozumím, ale to zlato, zubařce, to byl jen kousíček ze znehodnocené, rozlomené zlaté mince. Myslel jsem, že…“ František, jakkoliv vysoký se najednou skoro scvrkl. Ač moc dobře věděl, co nezvaná návštěva znamená, teprve teď, když šlo fakt do tuhého, mu tragédie jeho celoživotní vášně, došla naplno.
Netrvalo to dlouho. Sesypali z pečlivě tříděných kazet do jednoho pytle čtyřicet kilogramů stříbrných mincí. K vážení použili decimálku v obchodě. Donutili Františka Noska podepsat o tomto lupu, že jej vydal dobrovolně, a že se jedná o všechno, lejstro s tím, že může očekávat předvolání k soudu a ať počítá tak se třemi až sedmi lety natvrdo plus s mastnou pokutou, samozřejmě. Pak odešli.
František zůstal stát v pokoji u okna. Celý se třásl a náhle se mu udělalo velice zle. Na lůžko se už ale nedostal. Sesul se na koberec a tam jej později manželka našla. Přivolaný lékař už jen konstatoval smrt, patrně infarkt nebo mozková mrtvice.
Kam František ukryl nesmírně cenné zlaté mince, zůstalo pro rodinu záhadou. Nejprve si mysleli, že estébáci odnesli všechno, ale zápis, z domovní prohlídky, který se jim dostal po letech do rukou, o zlatě nehovořil.
Po dlouhých šedesáti letech nový majitel starý dům, na kterém zůstala cenná jen stavební parcela, prodal developerům. Přijely bagry a vše srovnaly se zemí.
A kde skončila konev plná zlata?
Jednoho napadne, že v hajzlu. Ale kdo ví?...
